Zátiší s medvědy,           

kde dáme si dnes potřetí        

západ slunce,   

bojuje s přesvědčením,                  

že už nikdy. Že to nechci. Že znova tohle nedokážu. 

Že bez něj prostě nemá smysl snažit se. Dýchat. Žít. 

Nemá? Není tu. Všechno už se stalo. 

Utekla jsem a vrátila se. Zkusila nemožné. 

Křičela i šeptala. Vyhrožovala a prosila. Prala se i hořela vášní. 

Vše s absencí oddechu.. roh s ručníkem je jen pro slabochy. 

Příběh s rychlým startem i koncem. Bez druhé šance.. 

zato s dost divným počtem účastníku. 

Vlastně docela mizerný film. 

V hledišti zůstaly stát jen dvě židle. Příliš malé, aby to pochopily. 

Ač nikdy nebude to stejné

a nikdo už docela to nespraví,

zůstávám v té zahradě stát.

Pro tebe možná..     

Pro ně určitě.