Poloprázdná ulice ještě voní létem,

když city své a přání

umně skládáš mi do básní.

Já smuteční řeči rozuměla bych lépe.

V batohu nosíš sbírky, co se v nich o velké lásce sní,

jenže ani noční kupé s citem předčítané

žádný verš do mého srdce nedostane.

Jen koleje se smíchem rozezní.

Na délku nohou držíš dveře mezi námi otevřené.

Jdeš v mých stopách, cestou co nikam nevede

a trpělivě vyhlížíš kotě, co spokojeně přede

nad miskou plnou minulosti dořešené.

Poprvé bojím se, nechci ti lhát.

Další srpen končí, podzim vrčí u mých bran

a já stále nemám klíč od věže, natož nějaký plán.

Možná jsou věci, které nikomu už nedokážu dát.

Pomaličku, pomalu srůstá, co je po sté zlomené.

Jak panenku otlučenou ze všech stran,

noc si mě svléká pro sebe, s ní jsem bez zábran.

Jediná na dně duše vidí, co snad zůstává neměnné.