35) David Lodge

36) Karel Toman

37) Lubomír Doležel

38) Pier Paolo Pasolini

39) Martin Amis

40) Karel Čapek

35) I. Myslím pojetí romantického příběhu jako epického striptýzu, ustavičné vábení čtenáře, opakovaný odklad konečného odhalení, ke kterému stále nedochází – a když k němu dojde, končí prožitek z textu...

II. V pořádném příběhu nemá být nic bezvýznamného.

III. Důsledná specifikace (ve vyprávění) posiluje iluzi reality.

(David Lodge: Svět je malý)

36) V zoufalství snad, ve víře však nejsme sami.

(Karel Toman: Únor, sb. Měsíce)

37) Avantgardní básnický jazyk se radikálně rozchází s jazykem sdělovacím, rozrušuje konvenční spoj mezi označujícím a označovaným a ve výzvě sémantickým normám vytváří svou vlastní nekonvenční sémantiku. Avantgardní narativ se nezajímá o mimesi reality prostřednictvím referující zprávy, nýbrž vytváří svébytný poetický svět, který je, stejně jako svět avantgardního malířství, soběstačný ve svých vlastnostech, tvarech a barvách.

(Lubomír Doležel: Dva moderní vypravěči: Karel Čapek a Vladislav Vančura. In: Narativní způsoby v české literatuře)

38) Mistr: Proč tvořit umělecké dílo, když krásnější je o něm snít.

(Pier Paolo Pasolini: Il Decamerone)

39) Pronesl jsem cosi, co mělo být mým nejdelším projevem toho večera; řekl jsem totiž, že jsem se dozvěděl, že si chce porozprávět o své roli, porozprávět o Garym. Lorne na mě opět dlouze zíral. Pak spustil.

            „Já toho Garfielda chápu jako muže značné úrovně,“ řekl (Lorne) Guyland. „Milenec, otec, manžel, sportovec, milionář, ale také muž značně sečtělý, značně... kulturní, Johne. Básník. Neklidný duch. Třímá v rukou svět – ženy, peníze, úspěch; tenhle muž ale proniká hlouběji pod povrch. Vy jako Angličan, Johne, porozumíte tomu, co říkám. Jeho dům na Park Avenue je pokladnice uměleckých skvostů. Sochy. Staří mistři. Tapiserie. Sklo. Koberce. Poklady ze všech koutů světa... On sám je kdysi profesorem přes umění. V úvodním záběru bych viděl Garfielda za pulpitem, jak nahlas předčítá z prvního vydání Shakespeara, vázaného v kůži nenarozeného telete. Za ním visí na zdi celá ta halda olejomaleb. Ti staří mistři, Johne. On zvedá hlavu, a jak hledí do kamery, světlo se odrazí od jeho monoklu a on...“

            Neradostně jsem civěl přes místnost na Lorna, který žvanil a žvanil. Začněme třeba tím, kdo je Garfield. Ten chlap se jmenuje Gary. Barry není zkrácená podoba jména Barfield. Je to prostě Barry a nazdar. A to by bylo zatím to nejmenší. Lorne začal vymýšlet Garfieldův čtenářský deník. Chvíli fantazíroval o básníkovi jménem Rimbo. Předpokládal jsem, že je to jeden z našich přátel z rozvojového světa, jako například Fenton Akimbo. Potom Lorne řekl cosi, co mi pomohlo toho Rimba napůl identifikovat jako Francouze. Ty troubo pitomá, pomyslel jsem si, to nebude žádnej Rimbo, to je Rambot nebo Rembeau. Rembeau měl přece kámoše nebo vrstevníka, náhodou si na to vzpomínám, a ten se jmenoval jako nějaké víno... Bordeaux. Bardolino. Ne, to je italsky... co? Ach bože, to je tak vyčerpávající, nevědět nic!

(Martin Amis: Peníze)

40) Zvykne-li si člověk bavit se náhražkami života, ztrácí schopnost bavit se životem samým.

(Karel Čapek, těžko říct, kde jsem citát sebral)