Malý velký

Díval jsem se mu do těch jeho starých očí, dokud na mne nevyplázl jazyk. I tady před domem bylo na vzdálenost jednoho a půl metru cítit pach z jeho žaludku. Šestnáct je prostě šestnáct a člověk musí mít i pro psa pochopení. Kovová obloha slábla v místech, na kterých leželo slunce a my vyrazili kolem domu na mašinfírskou obchůzku. Tělo mého černého jezevčíka se naježilo už před vchodem. Naštvaně se rozhlédl kolem sebe, co chvíli kousek popolezl a o přestávkách vzdoroval mým blbým pokřikům a blbých dotazům a blbým rozkazům .... "tak polez Bonyku, kde jseš?!"

Sotva jsme se měli konečně dobrat na chodník, seběhl po schůdkách k sousedovu činžáku. Kdybych se sebevíce snažil, věděl jsem, že bude předstírat hluchotu. Snad pro ten jeho vzdor jsem na toho psa nikdy nedal dopustit a on naoplátku na mne. Nechal jsem se vést, aby si vychutnal své vítězství. Pak si sedl na trávník pod sousedova okna k opuštěným šnůrám na prádlo. Neměl jsem s sebou lopatku, pytlík, nic, do čeho bych byl nabral jeho zácpu.

"Tak dělej", šeptám ve stresu, když vidím, že ten jeho akt trvá neúměrně dlouho.

"To mi děláš mizero schválně," procedil jsem mezi rty a povšiml si, jak se chce zbavit sežraného kapesníku.

"Konečně," oddechl jsem si, "pojď, mizíme!"

"Seru já snad u Tebe před barákem?" Ozval se za mými zády asi dva a půl metrový chlap. "Povídám, seru u Tebe před barákem?" zopakoval svůj dotaz, jakoby vskutku čekal na odpověď.

Naštval mne svým tónem a tak jsem popravdě odpověděl: "Nevím, z práce chodím domů až pozdě večer."

Očekával jsem nadávky a místo nich odkudsi přilétl úder. Upřímně řečeno, i když jsem toho vetřelce s kšiltem a v kožence tak trochu chápal, překvapil mě. Hlavou mi prolétlo, jak jsem předomestikovaný z okruhu přátel, kteří by svou pivní pěnu z opojného rozčílení stírali od úst zajisté jinak.

Kde je Bonyk? Ta obava o černého psího důchodce přilétla odkudsi rychleji, než-li další úder, který jsem už vykryl levým loktem. Bonyk poklidně ukrupl k dalšímu z kolíků na prádlo a ničeho si nevšímal. Postavil jsem se v obavě za zdraví toho bastarda mezi něj a obřího souseda, který se mi zdál silnější a silnější.

"Bonyku, makej domů," pobídl jsem pravou patou psa a do levé dostal kopanec. Bonyk se na mě neuvěřitelně zadíval a uraženě zavrčel. Pak se sebral a pomalou chůzí s mnoha zastávkami potřebnými k očichávání kytek s vůněmi cizích psích zastavení odcházel k asi 200 metrů vzdálené brance od našeho domu. Snažil jsem se vykrývat obří tlapy, pomalu přestával cítit tělo a smýšlel co nejhrozivěji o tom nahluchlém mizerovi, který vše způsobil. Pokoušel jsem se rovněž kopat a v pěsti držel bodák z klíčů a tím mírnil všechna utkání, která by znehodnotila mé brýle. Naštěstí směřoval kopance od pasu dolů a dal přednost nárazům tělem. Pokaždé, když o mě zavrávoral, vdechl do mě poslední zbytek sil - pak následovala rána a já byl o metr jinde.

"To se mi snad zdá, on zase někam čumí!" Bonyk mi připomínal navzdory své černé postavě pána v dlouhých bílých kalhotách, kterého doprovází sluha, aby jej bránil před každým, kdo by jej mohl obtěžovat. Krátkonohé čtyřnoží si nenechalo za nic na světě narušit půvab tohoto nedělního májového a slunného odpoledne. Nenáviděl rozepře, pokud trýznily jeho trůn, miloval rozepře, ve kterých mohl být vítězem. Takové si po douškách vychutnával a na nepříjemné okolnosti s tím spojené povolal svého velkého služebníka. Nerad se pamatuje na toho zapoceného buldoka, kterému se zakousl do hnáty a byl následně přehozem služebnictvem přes plot - jako nějaký kus onuce, přes plot! Nebo jak byla v devadesátém pátém nepříjemná ta stará chiméra v liščím kožichu, za který se zavěsil!

Dnes, chtěje být vynesen na rukou do třetího poschodí, bude, co naplat, nucen ukončit vycházku. Otočil se tedy na ty dva a odešel k domovním dveřím. Svíčková! Ano, toto je naše svíčková z králíka - usmál se potěšeně a kynul na svého společníka, který se neustále, jako malý kluk, kopal s tím dlouhánem v listí.