“Pánové, něco se dole děje,“ zvedl tykadla trubec Jarda.

„No jo, co to zase ty naše baby chytlo, že se musí tak hádat,“ Zabručel jeho kamarád Bedřich. Tykadly osahal plástev, aby se dohledal dalšího dobrého medu. “Skoro nic tu není a a tady něco!” Oblízl se jako malá larva.

„Dej mi taky,“ Nahnul se ke kamarádovi Jarda. „Ten je od Věrušky?“

„Věruška je poslední, která něco dotáhne, nebýt té holky, byla by tu hladomorna. Pověs mi, co se těm ženským najednou stalo, že nám sem nic nedonesou.“ Zamračil se Bedřich a pak se tázavým pohledem obrátil k Jardovi: „Jarouši, že jsi je plácal moc po těch jejich pruhovaných prdelích, viď?“

„Na takové radovánky jsem už kamaráde starej, kde jsi ty svatební lety tady s babičkou,“ ohradil se Bedřich zlomyslně natočený směrem ke královně.

Hukot v dolním nástavku sílil. „Drzouni, drzí,“ procedila sama pro sebe přes kusadla královna.

Smích se ozval i z ostatních částí úlu.

„Nechte ji, „ hvízdnul Jarda. „Boženko,  co si budeme povídat, i když už jsi pamětnice, pořád snášíš pořád jako mladá slepice.“

„Uhni mrňousi, nebo Tě zašlápnu,“ zabručela královna a odkopla lichotníka o několik stop dál. 

„Já, já, nejsem žádný mrňous,“ dupnul si Jarda, až mu z tykadel ukápla slina. V tom kde se vzal, tu se vzal, zástup žen. Ve předu stály Marta se Šárkou, tlusté dělnice, za nimi pak se vztaženýma nohama strážkyně.

„Há, Jarouš!“ Vykřikla Marta. „Podívejte se holky, jakého modela se tu rok živíme! Tlustej, neumytej.

„Hele, nech si toho Marto, jsme vaše vizitky a hladový, hladový,“ rozčílil se Jarda na celé kolo.

„Tak oni jsou prý naše vizitky, slyšíte to holky?“ Zazubila se Šárka. Šárka měla hustí chlupy na čele a nikdo z trubců nepochopil, proč se pořád češe jako princezna.

„Na ně,“ řekly dělnice jedním hlasem, jako soudkyně.

Jarda se přikrčil a začal tušit něco zlého.

„Co s ním uděláme,“ Zahrozila Marta. „Smrdí jako tchoř, nechci se ho dotýkat,” špitla jakási drobná včelka vzadu. 

„Vzpoura!“ Zařval Bedřich. 

„Co s ním uděláme?“ Zahrozila opět Marta.

„Vyhodit! Vyhodit! Vyhodit!“ Skandoval dav dělnic.

Ostatní trubci se přikrčili a zmizeli za plástev. Jediný Bedřich se věrně postavil vedle kamaráda a zachroptěl: „Dovolujete si na nás, protože jsme bezbranní a nemáme žihadla, že jo? Jeziňky jedny.“

„No, no, no, „ ozvalo se z pozadí ženského davu. „panáček nám tu ležel celý rok, žral, tloustl a hle…když má strach, pobíhá tu najednou jak motorová myš!“ 

Dav se rozchechtal. Jarda vzal Bedřicha za křídlo a udělali několik kroků směrem k plástu. 

„Líní vandráci to jsou, vyhoďme je.“ Pokročila vpřed Marta. Dělnice pak začaly tančit, jak byly zvyklé, nejdříve kruhový tanec, pak osmičkový tanec, podivně bručely jak staré dudy, trubci dostali strach. Jarda s Bedřichem se otočili a zmizeli v davu svým kamarádů.

„Chlapy, bude zle, ony se dočista zbláznili,“ kdosi zašeptal a hned utichl při té podívané na ten dav tisíců silných žen. Tanec trval celý věk. Dělnice brblaly, cvrkaly, halekaly, poulily podivně očima, dělaly dřepy, pak se zase otáčely, domlouvaly se a potom, potom nastalo ticho. Ano ticho, během něhož tušíte a nevíte. Ticho, hrozivé ticho, během něhož se bojíte dýchat!

„Co je?“ Vyhrkl Bedřich.

„Co já vím,“ Špitl Jarda.

„Kluci, my jsme neměli plácat je přes ty prdele,“ zachroptil Bedřich.

„Takže ty jsi je plácal, přiznal jsi se,“ zazubil se Jarda.

Sotva utichl, dělnice se rozeběhly, popadly všechny trubce a vyhodili jednoho po druhém z úlu.

„Co jsme udělali?“ 

„Co s námi bude?“

Ptalo se množství hlasů z trávy, nad kterou zlověstně poletoval sršeň hledaje pochoutku.

Dělnice si opřášily nohy, postavily strážkyně k česnu a vysunuly jedovaté bodáky.

„Tak kluci, jsou z nás bezdomovci.“ Schovali se trubci pod větev, přikryti babím létem. To vzápětí rozhořčeny událostmi dne odhodili.

Sršeň zmizel a ve vzduchu vanul chladný vítr.