Na začátku bylo slovo. Před mnoha a mnoha lety řekla moje ze všech nejdražší: „Erik Truffaz“. Slyšela ho při poslechu jednoho z mnoha pořadů rádia, které jako jediné u nás šíří kulturu. Na Vltavě. A došli jsme až sem: 19.9.2007 Brno, klub Fléda, 20hod. 15 min. – 23 hod. 30. min.

Proč tunel, zmiňovaný v nadpisu příspěvku? Není to odkaz na známý vídeňský jazzklub tureckého majitele, ten jsem ještě neměl tu čest navštívit, ale pouze asociace na klub brněnský. Připadá mi to tam, jak v tunelu. Tím světlem myslím samozřejmě hlavní hvězdu programu.

Nezačnu Erikem, ale předskokany. Těmi byla dvě fešná děvčata, nejspíš studentky z Prahy /ne ne, tak mi jen připadaly svým nervózním výkonem, samozřejmě to jsou Erikovy krajanky ze Švýcarska/, se svým manažérem a šoférem, jak trefně podotkla Sophie, kytaristka a zpěvačka v jednom. Pěla nicneříkající folk-soulové písničky, manažer a řidič Michael ji doprovázel na trombón a Evelína podporovala vokály, navíc přidala i taneční prvky. Muzikantsky skvělí, zvláště pak pan trombónista, ale co naplat, ta muzika mi nic moc neříká.  Něco na způsob Susan Vega. Korunu svému vystoupení nasadila, když dala na závěr country písničku šmrnclou odzemkem. No to jsem měl teda dost.

Sophie Hunger – zpěv, kytara, piano

Michael Flury – trombón

Evelinn Trouble – zpěv, tanec

Raději se přesunu ke světlu na konci tunelu. Erik Truffaz a jeho 4tet, s největší pravděpodobností zážitek roku. Tento famózní muzikant, ročník 1960, vzhledem pavouk a flegmatik dovede svými kousky rozproudit každého. I když jsem v sestavě nezahlédl žádného hispánce /říká se, že jen ti svedou rytmiku/, na první poslech je patrné, co je solí jejich hudby. Totiž neotřelé melodie, tvrdý, až metalový drajv /inu acid jazz/ a zejména rytmus. Víme, že ten se v poslední době dost vytratil ze všech žánrů, až na pár světlých vyjímek. Ale to neplatí o téhle partičce z Francie. Jedem muzikant lepší, než druhý, svým způsobem originál. Jak po hudební, tak po stránce hledání, například nových metod hraní na nástroj. Viz. bušení mikrofonem do kotlíků - překvapivý zvuk bicích. Takových vychytávek bylo nespočet, člověk ani neměl na všechny čas, bylo třeba se soustředit na jazz. Na okraj – mírně mi chyběli doprovodní rapeři, tak často se vyskytující téměř na všech CD.

Do Brna přivezl převážně skladby z nového alba Arkhangelsk, nechyběly však osvědčené hitovky předminulých let. V přídavku se blýskl známým francouzským šlágrem J´aime te, proslaveným koncem šedesátých let, samozřejmě zahraný ve své nenapodobitelné interpretaci. I závěrečný jam session společný s hosty ze Švýcarska, panem Michaelem a slečnou Sophií, byl úchvatný, navíc se ukázalo, že ta mladá dívka má potenciál na víc, než brnkat bezduché anglické balady.

Na závěr jsem si nechal poznámku o konání akce. Pan Truffaz by se měl zamyslet, zda zdejší zaplivaná špeluňka, prokouřená marijánkou, je to nejvhodnější místo pro jeho produkci. Tato výsostná muzika by si zasloužila koncertní sál na úrovni. Všiml jsem si, že publikum /odhadem 1000-1500 posluchačů/ bylo nadšené a určitě by přišlo i do důstojnějšího kulturního stánku, kde by nebylo rušeno například techno hudbou slyšitelnou z vedlejšího přísálí nebo hovorem pořadatelů u všudypřítomných dveří a všelijakých šmajchlcimer, co jsou všude kolem.

Erik Truffaz – trubka

Marc Erbetta – bicí

Marcello Gulliani – basa

Patrick Muller – klávesy

Tolik koncert v Brně.