|
John Donne:
MEDITATION XVII.
|
|
John Donne:
MEDITACE XVII.
| |
|
NUNC LENTO SONITU DICUNT, MORIERIS.
Now this bell tolling softly for another,
says to me, Thou must die. |
NUNC LENTO SONITU DICUNT, MORIERIS.
Ať tato hrana zvoní tiše pro jiného,
říká mi: musíš zemřít.
|
|
PERCHANCE he for whom this bell tolls may be so ill as that he knows not it tolls for him. And perchance I may think myself so much better than I am, as that they who are about me, and see my state, may have caused it to toll for me, and I know not that. The church is catholic, universal, so are all her actions; all that she does, belongs to all. When she baptizes a child, that action concerns me; for that child is thereby connected to that head which is my head too, and ingraffed into that body, whereof I am a member. And when she buries a man, that action concerns me; all mankind is of one author, and is one volume; when one man dies, one chapter is not torn out of the book, but translated into a better language; and every chapter must be so translated; God employs several translators; some pieces are translated by age, some by sickness, some by war, some by justice; but God's hand is in every translation, and his hand shall bind up all our scattered leaves again, for that library where every book shall lie open to one another; as therefore the bell that rings to a sermon, calls not upon the preacher only, but upon the congregation to come; so this bell calls us all: but how much more me, who am brought so near the door by this sickness.
|
CO když je ten, komu zvoní hrana, tak nemocen, že neví, že zvoní právě jemu. A co když si třeba myslím, že je mi mnohem lépe, než se domnívají ti, kteří jsou mi nablízku a vidí můj stav, takže ji nechali vyzvánět, a já o tom nevím. Církev je všeobecná, tak jako všechny její skutky; a vše, co činí, patří všem. Když je pokřtěno dítě, souvisí ten křest i se mnou; neboť to dítě je spojeno s hlavou, která je i mojí, a naroubováno k tělu, jehož jsem členem. A když někoho pohřbí, souvisí ten pohřeb i se mnou; celé lidstvo je z jednoho tvůrce a jako jeden svazek; když někdo zemře, nevytrhne se z knihy kapitola, ale přeloží se do lepšího jazyka; a takto přeložit je zapotřebí každou kapitolu; a Bůh má více překladatelů; takže některé kusy přeloží věk, jiné nemoc, další válka, a ještě další spravedlnost; ale Bůh má podíl na každém z těch překladů, a jeho ruka váže všechny naše uvolněné listy znovu dohromady, a sice pro knihovnu, kde každá kniha leží otevřena pro jinou; tak jako zvon, který zvoní ke kázání, nevolá jenom kazatele, ale celé shromáždění, tak tato hrana volá na každého z nás: ale o kolik více mě, jehož tak blízko přivedla nemoc k těm dveřím. |
|
There was a contention as far as a suit (in which, piety and dignity, religion and estimation, were mingled) which of the religious orders should ring to prayers first in the morning; and it was determined, that they should ring first that rose earliest. If we understand aright the dignity of this bell, that tolls for our evening prayer, we would be glad to make it ours, by rising early, in that application, that it might be ours as well as his, whose indeed it is. The bell doth toll for him, that thinks it doth; and though it intermit again, yet from that minute, that that occasion wrought upon him, he is united to God. Who casts not up his eye to the sun when it rises? But who takes off his eye from a comet, when that breaks out? who bends not his ear to any bell, which upon any occasion rings? But who can remove it from that bell, which is passing a piece of himself out of this world?
|
Došlo bezmála k soudní při (a při tom pojila se zbožnost s důstojností a náboženství s vážností), který z náboženských řádů by měl ráno zvonit k modlitbám jako první; a bylo rozhodnuto, že první by měl zvonit ten, kdo vstane nejdřív. Chápeme-li správně důstojnost toho zvonu, který zvoní k večernímu modlení, rádi bychom jej učinili vlastním tím, že vstaneme brzy, aby byl náš právě jako toho, jemuž skutečně náleží. Zvoní se pro toho, kdo si to myslí; a třebaže zvonění ustane, přece od chvíle, kdy na něj zvonění působilo, je člověk spojen s Bohem. Kdo nezvedá oči k slunci, když vychází? Ale kdo odvrátí zrak od komety, když letí oblohou? Kdo se nezaposlouchá do zvonění, ať už je slyšet v kteroukoli dobu? Ale kdo by od něj sluch odvrátil, když ten zvon ze světa odnáší i část toho, kdo naslouchá? |
|
No man is an island. entire of itself; every man is a piece of the continent, a part of the main; if a clod be washed away by the sea, Europe is the less, as well as if a promontory were, as well as if a manor of thy friend's or of thine own were; any man's death diminishes me, because I am involved in mankind, and therefore never send to know for whom the bell tolls; it tolls for thee.
|
Žádný člověk není ostrovem, úplně oddělený; každý je kusem kontinentu a k něčemu patří; kdyby moře odplavilo hroudu hlíny, bude Evropy méně, stejně jako zmizí-li útes, dům tvého přítele nebo tvůj vlastní zámek; smrt každého mě umenšuje, neboť v lidstvu jsem zahrnut i já; a proto se nikdy nevyptávej, komu zvoní hrana; to tobě zvoní. |
|
Neither can we call this a begging of misery, or a borrowing of misery, as though we were not miserable enough of ourselves, but must fetch in more from the next house, in taking upon us the misery of our neighbors. Truly it were an excusable covetousness if we did; for affliction is a treasure, and scarce any man hath enough of it. No man hath afflicion enough, that is not matured and ripened by it, and made fit for God by that affliction. If a man carry treasure in bullion or in a wedge of gold, and have none coined into current moneys, his treasure will not defray him as he travels. Tribulation is treasure in the nature of it, but it is not current money in the use of it, except we get nearer and nearer our home, heaven, by it. Another may be sick too, and sick to death, and this affliction may lie in his bowels, as gold in a mine, and be of no use to him; but this bell that tells me of his affliction, digs out, and applies that gold to me: if by this consideration of another's danger, I take mine own into contemplation, and so secure myself, by making my recourse to my God, who is our only security.
|
Avšak nevyprošujeme si tím utrpení, ani si utrpení nepůjčujeme, jako bychom nebyli sami dost ubozí, ale museli bychom dojít do vedlejšího domu a vzít na sebe neštěstí našich sousedů. Vskutku by se jednalo o přijatelnou žádostivost, kdybychom takto učinili; neboť utrpení je poklad a sotva který člověk ho má dostatek. Dost trápení nemá nikdo, kdo jím nedospěl a nedozrál a nepřichystal se k Bohu. Nosí-li člověk poklad ve zlatých prutech nebo cihlách a nemá žádné oběživo, své výdaje na cestách neuhradí. Velká trýzeň je naším pokladem ve své vlastní podstatě, ale není oběživem ve svém užitku, pokud se jím nepřibližujeme našemu domovu na nebesích. I jiný může být nemocen, k smrti nemocen, a jeho utrpení mu může vězet v útrobách, jako zlato v dole, a přece mu nemusí být k užitku; ale tato hrana, která ke mně mluví o jeho utrpení, je jako vytěžené zlato: jestliže upomínkou na cizí nebezpečí zvažuji svoje vlastní, a tak se uchyluji k Bohu, který je naší jedinou jistotou. |
|
|
|
| |
