|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
""Stanislav Grof:
Holotropní vědomí
V knize „Holotropní vědomí“ se St. Grof dotýká i problematiky karmy a reinkarnace. Říká: „Náš současný život je součástí kontinua, které může sahat daleko do předchozích životů a velice pravděpodobně bude zasahovat i do mnoha dalších.“ Dále uvádí svůj vlastní zážitek z Pečorské Lávry a z pozdější regrese (volný citát):
V roce 1961 jsem zjistil, že návštěva Pečorské Lávry není součástí našeho pro-gramu a začal jsem pociťovat silný nepokoj. Rozhodl jsem se, že ji navštívím sám. Kráčel jsem bludištěm katakomb, lemovaných mumiemi mnichů, kteří tu po několik staletí žili a umírali. Kostnaté ruce, potažené kůží, jež se lety změnila na hnědý pergamen, byly sepjaté jakoby v modlitbě.
Jak jsem si tak zvolna razil cestu katakombami, měl jsem zcela konkrétní pocit, že toto místo důvěrně znám. Dokázal jsem předvídat každé odbočení a každou novou prostoru. Pak jsem narazil na mumii, která měla ruce v podivné poloze - nebyly sepjaty k modlitbě jako u ostatních mumií. Prožíval jsem vlnu emocí, které vycházely z hloubky mé bytosti.
Po návratu z Ruska jsem byl i nadále zaměstnán vzpomínkami na katakomby a zvláště svými podivnými reakcemi na mumii, kterou jsem tam spatřil a která neměla sepjaté ruce.
O mnoho let později, když jsem pracoval v Marylandském středisku psychiatrického výzkumu, pozval ředitel ústavu na návštěvu Joan Grantovou a jejího manžela Dennyse Kelseyho, dvojici z Evropy, která byla známa svou novátorskou hypnotickou terapií.
Joan měla schopnost uvést se do lehkého hypnotického transu a prožívat epizody z jiných dob a míst, které měly charakter vzpomínek z minulých životů. Dennis byl psychiatr a hypnotizér.
Problém, na němž jsem chtěl s nimi pracovat, se týkal konfliktu, který jsem občas pociťoval mezi smyslností a duchovnem.
Dennys mě zhypnotizoval a požádal mě, abych se vrátil v čase nazpět do doby, kdy tento problém začal. Najednou jsem se stal ruským chlapcem, stál jsem v obrovské zahradě a pohlížel na honosný dům, který - jak jsem si uvědomoval - byl mým domovem. Uslyšel jsem jak mi Joan jakoby z velké dálky říká: „Podívej se na balkon.“ Aniž bych se podivoval nad tím, jak ví, že se dívám na dům s balkonem, splnil jsem její přání. Na balkoně jsem v houpacím křesle uviděl starou ženu se zmrzačenýma a pokroucenýma rukama. Věděl jsem, že je to moje babička, a pocítil jsem k ní příliv lásky a soucitu.
Náhle se scéna změnila. Byl jsem na ulici v sousední vesnici a cítil jsem, že prostý život mužiků je vítaným únikem z přísného životního stylu mé bohaté rodiny. Pak jsem se ocitl v dílně kováře. Před žhoucí pecí stál svalnatý muž a kladivem bušil do rozžhaveného železa. Náhle jsem pocítil prudkou bolest v oku. Tvář se mi zkroutila v bolestné křeči. S hrůzou jsem si uvědomil, že mě kus žhavého železa zasáhl do tváře a ošklivě popálil.
Prožíval jsem emoční bolest hrůzně znetvořeného dospívajícího chlapce s agonií sexuální touhy, kterou nelze uspokojit, a plného hořkosti z opakovaného odmítnutí děvčaty v důsledku odpudivých jizev. Ze zoufalství jsem dospěl k rozhodnutí stát se mnichem a skončil jsem v Pečorské Lávře. Postupem let se mé ruce znetvořily. Byl to důsledek artritidy či hysterická reakce modelovaná dle nemoci milované babičky?
Poslední scéna z tohoto sezení byla scéna, kdy mě ukládali do rakve při stěně katakomby. Znetvořené ruce nebylo možné spojit k modlitbě, jako symbolu úspěšného závěru mého mnišského života, který představoval hořký útěk od smyslnějšího života, po němž jsem toužil.
Když se sezení blížilo ke konci, rozplakal jsem se, přemožen směsicí hněvu, žalu a sebelítosti. Pak jsem si uvědomil, že mi Joan masíruje ruce. Pociťoval jsem, jak se mé prsty uvolňují a ztrácejí křečovitost a pokroucenost. Joan mi vzala ruce do dlaní a spojila je do univerzálního gesta modlitby. Projel mnou pocit usmíření - a od té chvíle jsem již nikdy neprožíval konflikt mezi smyslností a duchovnem.
Ing. Rostislav Havránek, 2005, Brno
Pozn.": Ing. Rostislav Havránek, vůdčí osobnost nejen brněnského "anthroposofického" podzemí, a dlouholetý předseda spolEčnosti Atoz, nás, "bohužel", předešel v cestě na "druhý břeh", a to v loňském roce v požehnaném věku 8
."
|
|
|
