"(( Jedna ze šesti statí dr. O. Mikeše týkajících se profesora Alberta Einsteina, které připravil  pro 11. festival esoteriky v Bratislavě, konaný 23. září 2001 ))

Ing. dr. Otakar Mikeš, DrSc.:

EINSTEINŮV ODKAZ TŘETÍMU
MILENIU: ...EINSTEINŮV VZTAH K NÁBOŽENSTVÍ

Einstein – na počátku své vědecké dráhy – k náboženství neinklinoval, nacházel oblibu v tzv. filozofickém positivismu a měl názory spíše materialistické. Jeho vztah k náboženství se jeví jako produkt jeho pozdějšího duševního a duchovního vývoje. Snad to bylo právě široké rozvinutí jeho teorie relativity, které mu umožnilo se v duchovně-filozofickém přístupu posunout hlouběji k prapodstatě všeho, za empiricky poznatelné jsoucno. Chtěl bych dokonce tvrdit, že vžívání se do hlubin důsledků teorie relativity – s jejími postuláty, někdy se příčícími tzv. zdravému rozumu – na něho mohlo působit jako nějaký zenbuddhistický kóan a vyvolat v něm duchovní zření, jakousi obdobu zenového satori. Opusťme však různé hypotézy o Einsteinově duchovním vývoji a nechme mluvit jeho samotného formou citátů z jeho různých projevů a statí.

V r. 1930, tj. ve věku 51 let, napsal: „Tím nejkrásnějším, co kdy můžeme zažít, je tajemno. Je to ten nejkrásnější pocit, který je vždy na počátku jakéhokoli umění či vědy… Prožitek tajemna – i když spojeného s bázní – zrodil náboženství. Vědomí, že existuje něco, do čeho nepronikneme, rozumnost svrchovaně hluboká a krása svrchovaně zářivá, která se našemu rozumu ukazuje pouze ve svých nejprimitivnějších podobách, a poznání, že tohle víme a že to cítíme, z toho povstává skutečná religiozita; v tomto smyslu a pouze v něm patřím k lidem hluboce nábožným. Mně stačí mystérium věčnosti života a vědomí nebo tušení, že veškeré bytí má stavbu až zázračnou, a která se projevuje v Přírodě (s velkým P).“

Chceme-li jednat o Einsteinově náboženství, měli bychom především začít jeho vztahem k hlavnímu náboženskému pojmu, tj. k Bohu. Na otázku o existenci Boha odpověděl lakonicky: „Podíváte-li se na tuto otázku přísně vědecky, zjistíte že neexistuje žádný hmatatelný důkaz boží existence, ovšem zároveň musíte objektivně konstatovat, že neexistuje žádný důkaz jeho neexistence.“ Einstein se vícekrát distancoval od starého náboženského pojmu „osobní Bůh“. Tuto představu tvrdě odmítal, např. na americkém sympoziu „O vědě, filozofii a náboženství“ ve věku 62 let prohlásil: „Pojem osobního boha je hlavním zdrojem současných konfliktů mezi náboženstvím a vědou.“ Tento zastaralý pojem nahradil svou moderní „kosmickou religiozitou“. Koncem roku 1930 v článku „Náboženství a věda“ porovnal ideály starých náboženství, odvozených od pojmu „osobní Bůh“, s moderní kosmickou religiozitou neosobního božství. Píše o tom: „Zdá se mi, že nejdůležitější funkcí jak umění, tak vědy, je probouzet pocit této religiozity v každém, kdo je sto jej vnímat, a udržovat jej při životě… Tvrdím, že vesmírná religiozita je nejsilnější a nejušlechtilejší vzpruhou jakéhokoli vědeckého bádání.“

Pro Einsteina byla vesmírná religiozita formou jeho náboženské víry. Píše: „Jak hluboká víra v rozumnost uspořádání vesmíru a jaká touha po tom, aby porozuměli byť i jen tomu nejmenšímu odlesku rozumu, vyjevujícímu se v podobě tohoto světa, nejspíše žila v mysli Keplerově i Newtonově, takže mnohaletým osamělým úsilím dokázali rozšifrovat, jak funguje nebeská mechanika… Jen ten, kdo zasvětil svůj život podobným cílům, je schopen si představit, čím byli takoví lidé prodchnuti, co jim dodávalo sílu, aby navzdory nesčetným neúspěchům se nezpronevěřili svému cíli. Takovou silou nás obdařuje právě kosmická religiozita. Stěží se najde vědecký duch, čerpající z hloubi poznání, kterému nebyla vlastní jakási svébytná religiozita… Ta spočívá v uchváceném úžasu nad souladností přírodních zákonů, v nichž se projevuje rozum tak svrchovaný, že všechna smysluplnost lidského uvažování a pořádavého ducha je proti tomu zhola nicotným odleskem… Beze vší pochyby je takovýto pocit velice blízký tomu, kterým byli prodchnuti všichni nábožensky tvořiví duchové v nejrůznějších dobách.“

Nedomnívejme se však, že Einsteinova zbožnost znamená jen jakési nábožensko-emocionální uchvácení nad velikostí vesmíru a přesností zákonitostí v něm. Je u něho jasně patrný vliv logiky a rozumu. V odstavečku „O vědecké pravdě“ napsal: „Toto hluboce citově zakotvené přesvědčení o převaze rozumu, jak se vyjadřuje ve smyslově uchopitelném světě, leží v základě mého pojetí Boha; lze je tedy – chceme-li užít obvyklého výraziva – označit za „panteistické“. Dále píše: „O náboženských tradicích mohu uvažovat jen ve smyslu historickém a psychologickém; jiný vztah k nim nemám.“

Jeho názory nám zajímavě tlumočí knížka „Vědomí pokory“, která vyšla v Liberci v r. 1992. Obsahem knížky je fiktivní rozhovor s Einsteinem, který na základě jeho spisů sestavili zodpovědní redaktoři M. Mihulová a M. Svoboda. Z této knížky budu často citovat. Nyní uvedu pouze odstavec, vyjadřující údiv nad tím, jak Einstein – jakožto vědec – hovoří bez zábran o Bohu. Cituji: „Musím přiznat že pro mnohé lidi bylo zarážející, s jakou samozřejmostí vy, jako vědec, hovoříte o Bohu. Lidé mají někdy představu, že věda a náboženství se navzájem vylučují.“ „Stěží najdete hlouběji bádajícího člověka, kterému není vlastní zvláštní druh zbožnosti. Není to však zbožnost naivních lidí, kteří doufají v péči Boha a obávají se trestu, podobně jako to pociťují děti ke svému otci. Vědec nebo badatel je prodchnut kauzalitou všeho dění. Jeho nábožnost se projevuje v nadšeném údivu nad harmonií přírodních zákonů, ve kterých se zračí vysoce nadřazený rozum… Tento pocit se stává vůdčím motivem jeho života a pozvedá jej nad otroctví sobeckých zájmů.“

Vztah mezi náboženstvím a vědou Einstein hodnotí větou: „Zdá se mi, že věda nejen zbavuje náboženský cit jeho antropomorfic­kého nánosu (čímž Einstein mínil osobního Boha), ale také přispívá k náboženskému zduchovnění našeho života.“ V téže stati „O vědě, filozofii a náboženství“ charakterizuje vědu jako: „… po staletí trvající úsilí uvést vnímatelné jevy tohoto světa systematickým myšlením do co možná nejzevrubnější souvislosti.“

A o náboženství se vyjadřuje takto: „Ptám-li se však sebe, co je náboženství, nenacházím odpověď tak snadno. A i když najdu odpověď, jež mne v daném okamžiku uspokojí, stejně zůstávám přesvědčen, že nikdy nebudu moci ani dost málo sjednotit všechny, kdo se touto otázkou zabývali.“ Tzv. zbožnost charakterizuje následovně: „Nejprve tedy, místo abych se ptal, co je náboženství, zeptal bych se raději co charakterizuje aspirace osoby, která u mne vyvolává pocit že je zbožná. Nábožensky osvícenou se mi jeví taková osoba, která se podle svých nejlepších schopností osvobodila z pout sobeckých tužeb a je zcela zaujata myšlenkami, pocity a aspiracemi, k nimž lne pro jejich nadosobní hodnotu. Zdá se mi, že je důležitá právě síla tohoto nadosobního pohledu a hloubka přesvědčení o jeho neodolatelném smyslu, bez ohledu na to, zda se pokouší spojovat tento obsah s božskou Bytostí, neboť jinak by nebylo možné považovat Buddhu nebo Spinozu za zbožné osobnosti. V tomto smyslu je náboženství po věky trvajícím úsilím o jasné a úplné pochopení těchto hodnot a cílů, o stálé posilování a šíření jejich účinku.

Chápeme-li náboženství a vědu v souladu s těmito právě uvedenými definicemi, pak se zdá nemožné, aby mezi nimi byl nějaký konflikt. Neboť věda může pouze zjistit, co je, nikoliv však co by mělo být, a hodnotící úvahy všeho druhu zůstávají nevyhnutelně vně její oblasti. Naproti tomu náboženství se zabývá jen hodnocením lidského myšlení a činů. Nemůže oprávněně hovořit o faktech a vztazích mezi fakty. Podle této interpretace musíme připsat známé konflikty mezi náboženstvím a vědou v minulosti jen nepochopení situace, kterou jsme popsali… Konflikt např. vyvstává, trvá-li některé náboženské společenství na absolutní pravdivosti všech tvrzení zaznamenaných v bibli. To znamená zásah náboženství do oblasti vědy; sem patří boj církve proti Galileově nebo Darwinově nauce. Na druhé straně se představitelé vědy často pokoušejí dospět vědeckou metodou k základním soudům, týkajících se hodnot a cílů, a tak se stavějí do opozice k náboženství. Všechny konflikty pramení z osudných chyb.“

Na další konferenci „O vědě, filozofii a náboženství ve vztahu k demokratickému způsobu života“, která se konala v New Yorku, řekl: „Avšak přestože jsou oblasti náboženství a vědy od sebe jasně odlišeny, existují mezi nimi silné vzájemné vztahy a závislosti. I když náboženství je snad tím, co určuje cíl, učí se od vědy, jakými prostředky dospět k dosažení cílů, které si vytklo.“ A své stanovisko o vztahu náboženství a vědy vyjádřil touto lapidární a výstižnou větou: „Věda bez náboženství je chromá, náboženství bez vědy je slepé.“

V poselství u příležitosti oslav dne založení sdružení YMCA Einstein rozšířil vztah vědy a náboženství i o význam umění následujícími slovy, jimiž také uzavřu tuto kapitolu promluvy. „Všechna náboženství, umění a vědy jsou větvemi téhož stromu. Všechny jeví snahy směřující k tomu, aby lidský život byl zušlechťován, pozvedají jej nad sféru pouhé fyzické existence a vedou člověka ke svobodě.“

."