„Nezastavíme-li krvácení, budou i všechna kouzla světa k ničemu!“
„Hej, Mairone, slyšíš?!“
„Jsme ztraceni! Zem je bez krále.“
„Nesýčkuj, hlupáku! Ještě slabě dýchá, ještě je naděje!“
„Tak ať ta strážkyně něco dělá!“
„Dělám, co umím a šlo by mi to lépe, kdyby mě stále někdo nerušil!“
Kolem je tma. Co však jiného bych ve smrti očekával? Jsem lehký a odpočatý, nic mne netíží ani nebolí, kdybych chtěl, mohl bych vzlétnout. V dálce znějící slova jsou jediným nepříjemným vjemem. Nechci za nimi! Ale cosi mi nedává na vybranou.
Jeden nádech a veškerá bolest a hluk jsou zpět. Proč mě v tom hájemství klidu nenechali?!

„Mairone!“ volá strážkyně a mě ten zvuk skoro trhá bubínky.
Chci spát, říkám vyprahlými ústy, ale nikdo mne, zdá se, neslyší. Nechte mne být!
„Králi, vítězství je naše!“
Vítězství? Realita se mě zmocňuje pomalu a bolestně. Jsem král, skoro. Krvácím, ale žiju. Prý jsme vyhráli. Jak se to pozná? Jsem král, asi bych měl něco udělat nebo aspoň říci. Ale já nemůžu. Slyším, ale slova mi přes rty nejdou. Otvírám pusu jako ryba, stejně tak němý.
„Je v pořádku?“ chraptím.
Strážkyně se nahnula až k mé tváři, snad aspoň ona mi bude rozumět.
„Ano, žije,“ odpověděla tiše.
„Přesvědč ji, že jsem zemřel. Já ji znám, ona bez toho neodejde. Zde by nikdy nebyla v bezpečí.“
V skrytu duše jsem bláhově doufal, že mi má slova bude vymlouvat. Marně. Souhlasila.
K mým ústům přiložila misku s jakýmsi odporně sladkým nápojem. Pil jsem žízniv.
Pil jsem zapomnění.

Probudiv se po pár dnech ve svých komnatách na hradě, pochopil jsem, že je již vše za mnou. Lerot zastal mé vladařské povinnosti, když jsem byl upoután na lůžko. Vstal jsem do nového rána, do nové doby, do nového života. Mám před sebou tolik práce!
Ač unaven a plně vytížen starostmi, stejně se denně zadrhávám na tolikerých místech na hradě, kde jsou vepsány do zdí vzpomínky na cizinku. Mé zbraně stále ukládám na komodu, kam je tenkrát přenesla. Kde jinde by taky měly být?
Nebyl jsem přítomen kácení prastarého buku. Stát opodál, nevím sám, zda-li bych toho učinil. Jen pařez nechal jsem na tom památném místě. Možnost spočinutí bez možnosti návratu.
Snad budu mít někdy štěstí, snad zatoulá se ona ještě někdy v ta místa a já budu smět na ni pohlédnout.  

„Chodíš pořád v černé, to ti někdo umřel?“ Někdy bych vtipkující kolegyni v práci zabila…
Umřel mi někdo?
Musím se probrat, musím se vzpamatovat. Nešťastná láska, tragédie, kdo to nezažil? A přece všichni ti opuštění a zoufalí našli sílu k normálnímu životu. Taky to zvládnu! Jednou…
„Pojeď s námi na houby,“ lákal mě táta, „jakou malá jsi to přece měla ráda.“
„Nezlob se, mám nějakou práci,“ zalhala jsem.
Pohled na jeho posmutnělou tvář mě rmoutil, ale vejít do toho lesa bych nedokázala. Nebudu přece pokoušet osud, tak silná zase nejsem.
Vysadila jsem rodiče na odbočce k onomu houbařskému ráji a slíbila se pro ně v poledne vrátit. Žádná práce mne nečekala, jen jsem chtěla být sama. S žalem je člověk vždycky sám. Bezmyšlenkovitě jsem jezdila autem po okolí. Z hradby zeleně vykoukly kameny jakési zříceniny. Asi to místo, o kterém mluvila rodinka, co jsem je onehdá stopla.

Schválně, čeho to asi budou trosky? Kolik hradů tady mohlo stát? V našem světě nebo jiném.  
Zastavila jsem vůz a vydala se na procházku po paměti kamenů. V jednom ze zákoutí jsem se posadila a zavřela oči. Zdál se mi sen.
Žádné sbohem! Stačí zamknout skutečnost za víčka a je to! Realita? Sen? To je fuk, hlavně když je se mnou. Slyším ta slova, co mě kdysi navrátila k životu.
Vím, že řekl: Miluju tě.

Dnes na okamžik, kdy zář slunce osvítila zeď nádvoří, spatřil jsem ve stínu kamenů reliéf tváře, nade vše mi drahé. Vím, že to byl jen klam. Zpočátku jsem se vzpomínkám a snům těmto bránil, nyní je však vítám. O kolik chudší byl by bez nich můj život!

Jsem král tří říší, jsem mocný, však svoboda má je jen prázdný pojem. Pojal jsem za ženu tu, jež mnohé nedozírné problémy mi způsobila. Avšak takto, jako moje choť, je povinna mne poslechnout a to je mnohem bezpečnější, než ponechati ji kout proti mně odbojné plány. Svazek náš není obvyklý, Sirenai dlí ve své části paláce. Vídáme se jen zřídka při nutných příležitostech. 
V mých komnatách přece není pro druhou ženu místo.

Přichází jen na večer, utkaná z mlhy, větru a snů. Stačí zavřít oči a otevřít srdce, hned slyším její hlas. Její poslední sbohem je zaklínadlem, jež přivádí ji za mnou noc co noc.
Řekla: Miluju tě.