Stála na samém okraji propasti a kamínek po kamínku se rozsýpal pod jejíma nohama. Vnímala je okrajově; plná pozornost jako by patřila neutuchající síle vysokých hor. Vánek si pohrával s jejími vlasy a jemně je čechral ke straně. Pravou rukou si je odhrnula z obličeje a v příjemném oparu postoupila na výklenku o pár centimetrů dopředu. Přivřela oči.

Jak omamně sladká jsou naše pokušení, jakou vůni dokáže evokovat lidská touha, vzpomínala.

Slunce ji hřálo po lících, kolem bylo teplo a prázdno. Roztáhla ruce do daleka jako lenivý pták: Napříč osudu, napříč těm úžasně vysokým horám.

Do dlaní se jí opíral vánek a jako vyhaslá bolest prostupoval jejím nitrem. Dál; dovnitř: Co všechno už zažila, kolikrát by nejraději sama skočila tam dolů…

Otevřela oči.

„Kam půjdu dál, až se vrátím zpátky? Kam směřuji? Kdo mě tam zná?“, napadlo ji zmatečně. Intuitivně udělala ještě půl-krůček dopředu.

Pak se zarazila. 

***