Někdy si člověk vzácně vzpomene na svým způsobem úplně podružnou situaci, kdy skoro přesně vidí, kde to bylo, a co si myslel nebo co někomu říkal. Není to okamžik, který by se mu nějak často vracel, naopak se objeví jen jednou a nečekaně. S tou přesností to může být mýlka, ale to rozvzpomenutí je docela ostře nasvíceno. Tak třeba teď jsem se rozvzpomenul na dumku o animě, jak někde Jung tvrdí cosi a jinde něco jiného, a já zrovna tehdy měl na to náladu, protože zabývat se animou je docela špás. A pak jsem o tom před tou kavárnou, kterou v té vzpomínce docela dobře vidím, klábosil, místo toho, abych se usiloval poslouchat nějaké ty básníky, kteří měli uvnitř umělecké výstupy.

S tou animou tak nějak může jít o cokoliv, třeba o představu jakési obecné či privátní ženské duše kdesi uvnitř zpravidla muže, která má i nemá souvislosti s existujícími ženami vůkol.

To, na co jsem narazil a na čem jsem se zaseknul a měl potřebu o tom proto krafat, bylo z Jungova gnostického období, v jeho Promluvách k zemřelým: "Muž a žena se stávají jeden druhému ďáblem, když své duchovní cesty nerozdělí, neboť podstatou Stvoření jest rozlišenost. Pohlavnost muže směřuje k zemskému, pohlavnost ženy směřuje k duchovnímu. Muž a žena se stávají jeden druhému ďáblem, když svou pohlavnost neoddělí. Muž nechť poznává to, co jest menší, žena nechť poznává to, co jest větší..." Jsem si to rovnou klasicky trošku zjednodušil, abych to pobral, a představil jsem si, že je to nějak do kříže, mužskou duši to táhne kamsi dolů, a přes to přechází křížem ta ženská pohlavnost, místo které jsem si dosadil vtipně tu animu, a tu to táhne někam nahoru. Ovšem ono to mohlo právě být úplně špatně, protože ta pohlavnost přeci není duše, ba právě naopak, že. Se mi to křížilo, motalo, a ve finále jsem si řekl, že to přeci nevadí, že přeci na tohle nemůže být předpis, kam kterou duši co táhne, u někoho je to žensko-duchovně-nahoru, u někoho žensko-duchovně-dolů nebo ještě úplně jinam klidně.

Takže jestli to tu animu táhne k duchovnímu, popřípadě k čemusi archaickému uvnitř, to tedy může být tak i tak. No a aby se mi to ve finále ještě nasvítilo jinak, tak jsem do toho zapletl animu ze Zlatého květu, podle Číňanů, jak je řešil Jung se svým přítelem Wilhelmem: "Upadající životní proces je takový proces, kdy anima, temná vůle, puzená vášněmi, přinutí anima, čili intelekt, aby jí sloužil. Přinejmenším natolik, že se animus obrátí k vnějšku, takže jeho síly plynou spolu se silami animy a život se vyčerpá. Člověk zemře, anima klesá, animus stoupá vzhůru a zůstává zde v nejistém stavu. Přitaká-li k "zcizení" svého bytí, podléhá své tíze a klesá do temnoty smrti." Veselejší varianta je ta, že díky obětem pozůstalých stoupá vzhůru a zachová si poměrně blažený život, odstupňovaně podle zásluh.

No a o tomhle jsem tam tehdy blábolil. Co jsem tím ale sledoval, to mi už jasné dávno není. A asi ani tehdy nebylo.