Přihnala se. Spousty slané vody. Na hladině kroužila tráva, chaluhy, dřívka, papírky. Zdi se nakláněly, basy piv a limonád v lahvích s barevnými uzávěry se povážlivě kymácely. Zalykal jsem se tou mokrou špínou. Valila se na mě v neustálých pravidelných rytmech výdechu a nádechu. Doplazil jsem se ke dveřím. Byly zamčené. Voda náhle zmizela, už jen z dálky bylo patrné šplouchání malých vlnek. Sklep se stával ještě podzemnějším. Zdi mi stlačovaly mozek. Někde nahoře, kam není nikdy vidět, se ozval hlas. „Vyber si cestu,“ řekl mi. „Nebo ti ji vyberu já,“ ještě pohrozil. Neměl jsem jinou možnost, nechtěl jsem se ztratit někde u dna, přijal jsem ho. Znenadání se rozsvítilo světlo. Vybavil se mi strom, na který jsem celé dětství lezl, byl tady, stál přede mnou. Ten odkudsi mě nutil na něj šplhat, nešlo mi to, celý jsem byl polámaný a rozbolavělý z boje o život pod hladinou, ale přinutil jsem se soustředit na každý pohyb. Z nejvyšší větve jsem se podíval dolů. Sklep byl najednou hluboký, jako bych se díval z triforia chrámu. „Skoč!“ poručil. Bez vlastní vůle jsem se pustil větve a padal. Pomalu a dlouho. A on zase promluvil. „Buď ztvrdneš na kov, nebo zešílíš. Nebo to odložíme a ty počkáš, až budeš připravený.“  Zabouchal jsem na dveře. Otevřeli mi. Mohl jsem ze sklepa ven.   12.11.2002   Když jsem se na něj díval delší dobu, došlo mi, že ten jeho obličej patří pravěkýmu náčelníkovi, kouzelníkovi. Dlouho jen tak seděl a pozoroval mě. Já jeho. Měl stejný sandálky jako já. Bylo mu jasný, že já promluvím jako první. Jenže mně se nechtělo, byl jsem vzpurnej. Udělal jsem ale první sbližovací gesto, vstal jsem zpoza pultu a přised si k němu. Mezi námi byl jen malej stolek. Na protější zdi viselo velký zrcadlo, koukal jsem na něj, tedy na jeho odraz ve skle. Jasně jsem tušil, že když promluví, tak mě děsně zklame, protože jsem měl hroznou chuť vidět v něm člověka moudrýho a znalýho. „Je horko,“ začal jsem. „Koleje se letos žárem kroutí, vykolejilo několik vlaků, sleduju to, není to žádná náhoda,“ on na to. „Nastává konec, vymírá vaše lidstvo, přijde nové, já jsem taková vlaštovka,“ otestoval jsem ho. „Mám sedm dětí,“ řekl a ukázal mi fotografie svých dcer. „Aha, žádnej kluk. Vždyť to říkám. Vymřete.“  Podal jsem mu z ledničky plzeň, on vytáh pětikilo, delší dobu jsem přepočítával prachy, co jsem mu měl vrátit, protože jsem zrovna nebyl moc matematicky vyladěnej, ale nějak se mi to povedlo. Taky mi koupil pivo. „Ty víš, co ti chci říct,“ zaslech jsem jeho repliku jakoby z dálky, přes nějakej závoj, už jsem totiž zase odcházel do druhýho světa. „Vim a nevim, vim, že jste duch země a už se tady s tím loučíte, je tu na vás moc asfaltu a betonu a tak,“ svým způsobem jsem si z něj dělal dobrej den, ale na druhou stranu jsem byl tak dokonale jinde, že mi bylo jedno o čem je řeč, cejtil jsem to magický pole kolem toho chlápka. Dlouho jsme seděli jak pitomý před tím zrcadlem, pili pivo, dívali se na svoje obrazy a ty si asi povídaly za nás. Pak odešel. A já dostal chuť dát někomu přes držku nebo vyletět někam vysoko.   10.11.2002