|
Jdu krajinou zákrut světla
v rukách pár cibulovin
ze záhonu u plotu.
Modravě šedá záclona
vloudila mi chlad
do konečků prstů
i tak se divím dál
mohutným pažím ořešáku
a hřeju v kapse jeho plody.
Hody zimy cítím ve vzduchu.
Vezmi mě za ruku,
pohlaď jednodenním strništěm
a řekni…jdem zrýt další záhon.
S večerem sedí mi na parapetu
bezbarvý v odlescích
všech tónů hudby.
Tichý v řinkotu padajících hvězd,
hladce drsný samet pohledu…
bez očí.
Ví, že mi duši trápí,
když jméno bezhlase říká..
jsem smutek…a já mu odpovím.
Až poutníkem se stanu
po svém vlastním osudu
bez předsudků v kapsách.
Bez ornamentů.
Vysvitne nad obzor naplnění,
rozechvění plátků fléten
hraných Jorgem Pradou
za zahradou linek, not i pomlk.
Uvidím svou tvář
rozesmátou i chápající život
…i plynoucí čas.
|
