Podzim v parku

se stíny tančí

listí hraje honěnou

na lavičku usedá

muž se tváří raněnou.

Dlaně spíná

hlavu sklání

smysly ostře napíná

duše jeho vzpomínkami

na moment se protíná.

Je sám

jen podzim doprovází

vlas sešlostí se bělá

listí padá k nohám

tělo smutkem schází.

Vítr osuší mu líc

když zrak rosou se smáčí

tvář vlhne víc a víc

pod tíhou

co minulost mu vrací.

Na botách kapky

čeří města prach

tak jak tu sedí

cítí vlastní pach.

Dlaně tiskne

rety úží

v mracích slunce vpád

listí snáší žluté barvy

z očí vodopád.

Vítr zadul

tělo choulí

s koleny se objímá

žebrá tiše o naději

na své lidství vzpomíná.