Doba měděná a bronzová, pravěká pec na bronz


Doba měděná
Eneolit (z latinského aeneus – měděný) či chalkolit (z řeckého chalkos – měděný, lithos – kámen), česky doba Eneolit (doba měděná) se datuje od poloviny 5. tisíciletí př. n. l. do 3. tisíciletí př. n. l. V této době se objevilo výnosnější obdělávání půdy - použití oradla, tažné síly dobytka, užití prvních vozů, znalost kola. Vlatně se jednalo o pokračování "neolitu", doboť kovy - zlato, stříbro a měď se používaly spíše na ozdobu.

Starší doba Bronzová
V ˇpozdějších Čechách se datuje roku 2300 př. n. l., na Moravě až kolem roku 2100 př. n. l.
Ve starší době bronzové převládá únětická kultura, v závěru starší doby bronzové, nastupuje zejména na Moravě kultura věteřovská. Dobová pohřebiště tvořila například několik stromových rakví.

Střední dobu bronzová 1600–1300 let př. n. l. - mohylové kultury a lužická kutura popelnicových polí
Lužická kultura, či kultura lužických popelnicových polí (severní Morava a Slezsko), ostatní části Čech a Moravy "mohylové kultury".

Mladší doba bronzová 1300–800 let př. n. l.- doba popelnicových polí
byla příznačná pohřbíváním žehem - do kamenných schránek. Východní Čechy, střední a severní Moravu a ve Slezsko zaujímal okruh lužických popelnicových polí. Doba bronzová končí a končí kolem roku 800 př. n. l. – kdy dovednosti při zpracování kovů umožnily hutnictví železa. Následovala doba železná – nebo také laténská…

Bronz a jeho vlastnosti byly objeveny již v pravěku. Pro dominantní použití při výrobě nástrojů, zbraní, ozdob i jiných předmětů se dokonce jedna epocha pravěku nazývá dobou bronzovou. Objev bronzu znamenal velký technologický pokrok ve výrobě nástrojů, zbraní a v nemalé míře i šperků. Proti čistým kovům se bronz totiž vyznačuje vyšší tvrdostí. Dnes se bronz využívá jen pro speciální účely a v sochařství.


Cínový bronz obsahuje nejvýše 33 % cínu, přičemž součet (Cu + Sn) má být nejméně 99 %. Cínové bronzy používané technicky mají cínu méně. Struktura cínového bronzu je složitá a jen obtížně se dosáhne rovnovážného stavu. Slitiny obsahující až asi 16 % Sn se skládají při 520 °C z tuhého roztoku α. Pod touto teplotou se rozpustnost cínu v mědi zmenšuje, pod 500 °C však nenastávají téměř žádné změny. Vlivem značného rozpětí mezi likvidem a solidem nastává při normálním chladnutí značné odlučování v krystalech α, a vyrovnání struktury difuzí se dosáhne jen dlouhodobým žíháním při 550 °C až 750 °C. Slitiny obsahující méně než 10 % cínu (asi do 8 % cínu) lze zpracovat tvářením, míněno kováním.

Z čehož plyne v pravěku se pravděpodobně používaly bronzy z poměrně malým obsahem cínu - bronzy vhodné na kování.

Jak taková pícka na bronz vlastně vypadala...
Jednalo se o vyhloubenou jámu - obloženou kamenivem (kamenná vyzdívka). Kamenná vyzdívka byla směrem doprostřed obalená vrstvou na zabránění průniku vody a tato vrstva byla zase obalena vrstvou jílu, která tvořila vnitřek pece. Do pece se pro případ tavby plnila vsázka - kterou tvořilo jednak dřevěné uhlí a jednak rudy mědi. Typickým doplňkem pece byly měchy s tryskou - která vedla dovnitř vsázky - tedy směsi dřevěného uhlí. Jak již bylo naznačeno - v peci bylo potřeba dosáhnout teploty přes 500 stupňů Celsia.