Marie Luisa

         Přijela z daleké země, mladá, krásná, veselá, králova nevěsta nebo nevěsta jeho bratra? Kdo ví, všichni byli ještě děti. „Ludvíku, Ludvíku,“ volala vesele Marie a Ludvík musel poskakovat jako ptáček nebo válet sudy nebo pusinkovat tu malou ďáblici, celý park byl jejich. Královna je pak večer vždycky rozehnala.

         Ludvík pak dostal jinou královnu, vztekal se, ale nebyla žádná pomoc. „Když si ji nevezmeš, zabijí mě,“ řekla mu jeho malá. A pak si ona měla brát králova bratra. Už byl kardinál, ale to nevadilo. O svatební noci se Mariin manžel k ničemu neměl: „Musíte se se mnou vyspat,“ řekla mu Marie přátelským hlesem, „všude kolem na zdech, za okny, za dveřmi, je plno špehů, když to neuděláte, zabijí ho.“ Zakryl jí ústa rukou a přitiskl se k ní. Tlumeně vykřikla, poznala to tělo, bylo její.

         U snídaně ji pan kardinál obřadně pozdravil. Že by malinko přivřel jedno oko? Prý musí okamžitě v naléhavé záležitosti navštívit krále. A sama.

         Král měl pro ni zvláštní dárek. Zrovna prý začali dělat jejich společný náhrobek. „Až se jednou znovu narodíš, pošlu tě do Saint Denis, určitě se ti bude líbit. A nic se nebojte, drahoušku, budou ho dělat nejmíň dvacet let.“

         Pak, když doopravdy umřela, král jim nechal vystrojit společný pohřeb. Prý už je teď někdo jiný. A nasadil si diamantovou korunu. Byla z Čech.