První chrám

     Judita sedí vedle svých dětí na lavici Jeruzalémské synagogy, co nemá ještě ani sto let. Děti ze židovské školy zpívají starý chorál. Juditě skane maličká slza. "Kde postavím Třetí chrám?" Judita maličko zvedne hlavu a nechá slzu dotéct až ke rtu. Další píseň je veselá, připomíná "až já budu velká, bude ze mě selka..." Judita se směje, rabín mluví o vyvoleném národě, Judita se zlobí, "všichni jsme vyvolení".

     Odcházejí, před stanicí svítí zimní slunce do otáčející se známé tváře, vzápětí vystřídané ženskými těly v černém prádle. Ach, to se tedy k němu opravdu hodí. Judita si vzpomene na Vlašský dvůr. Královská cesta odnikud nikam. První chrám. A je to. Teď už stačí najít ty čtyři zdi, pořád stojí. Před pár lety se kolem ní zhmotnily, bylo to jak rána palicí do hlavy.

     Cestou domů se řeší různá náboženství. "A víte, jaké to my máme náboženství?" ptá se doma Judita.

Děti mlčí.

"Česko-moravské."

Děti se smějí.

"A Francie je naše kolonie a my jsme královská rodina. Ale nemůžu to nikde říct, protože by mě vyhodili z práce a neměli bychom co jíst."

"Tohle nemůžeš říkat ani nám," oponuje syn, "na to jsme ještě nedorostli ani my."

     Judita se usmívá a neříká už nic. Pod balkónem paneláku rostou růže. Podobné růže kvetou i na Martinově mysu. Viděla to na internetu.