Stojíš sama

a myslím, že prší, lásko,

nevíš, co si počít,

jak my dva jsem si podobní,

nemyslíš?

Stojíme spolu

a ty se chvěješ, lásko,

větrná pláň přinesla s bouří

slitý soumrak v podvečer

a zvuky z kostela,

zvony klinkají šestou,

ozvěny prostorem ženou se do šera,

slyšíš je taky, má lásko,

a neříkej, že ne;

ty ozvěny zestárlých bitek,

úvah o bytí, nebytí a milování.

Je chladno, nemyslíš?

Nabídl byl ti první poslední,

avšak je to málo, lásko,

směješ se mrtvým fotkám,

jako tenkrát,

když jsme byli malí,

nebeský stesk ti stéká po tváři;

zmáčela sis vlásky

a já?

Myslím, že trochu prší, lásko…