Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 28.11.
René
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky Adam Janiurek VI z kolekce Tvrďák
Autor: Saimon (Občasný) - publikováno 4.3.2005 (10:30:43)
Adam vytáhl revolver a znovu nabil. Zbraň mu sice byla k ničemu, ale on byl pevně rozhodnut hrát tu hru tak dlouho, dokud to půjde – a revolver ke hře bezpochyby patřil.
Už si nedovoloval cítit bolest v boku. Blížilo se rozuzlení a on si takový luxus nemohl dopřávat. Musí jednat podle své pověsti, být skutečný Tvrďák Adam Janiurek, musí zaplašit všechno, co by jej při účtování s Trinerem mohlo rozptylovat.
Znovu se rozhlédl po skladišti.
Nic se nehýbalo.
Nepokoušel se před Jackem Trinerem schovat. Koneckonců jejich osudovou arénou je tenhle sklad – a poslední střet se blíží.
Stejně bude Triner překvapený, pomyslel si sebevědomě Adam, až mu dojde, že roli Smrtky v téhle biblické hře nehraje on, ale já.
V záblezcích světla, které vytvářela bouře, tam za stěnami skladu bylo vidět, že v nejvyšším bodě stropu leze Triner hlavou dolů, jako kdyby se proměnil v pavouka a nemusel si dělat starosti s přitažlivostí.
Adam stiskl osmatřicítku oběma rukama a čekal na další světelný efekt. Když se okénka pod okapy znovu rozzářila jako lampy a po stropě přejelo přízračné světlo, mířil přímo na Trinera. Třikrát vypálil a věděl jistě, že nejméně dvakrát zasáhl.
Triner, kterého střely rozkolísaly, vyjekl, ztratil úchyt a padal ze stropu dolů. Ale neřítil se na podlahu skladu jako kámen. Místo toho se v pádu zotavoval a proměňoval, opustil svou trochu pavoučí a hodně ještěří podobu a vrátil se do té lidské, jenže mu vyrostla netopýří křídla, která jej s mrazivým, koženým a pleskavým zvukem nesla vzduchem přes zábradlí na kovovou mřížku ochozu, jen asi sedm metrů od Adama. Protože se jeho šaty i boty při předchozích proměnách rozervaly na cáry a odpadaly, byl teď nahý.
Křídla se znovu proměnila v ruce – a jedna paže se napřáhla k Adamovi.
„Nemůžeš mi uniknout.“
„Já vím, já vím,“ utrousil Adam. „Jsi jako nuda na mejdanu. Nevyvinul ses náhodou z pijavice?“
Prsty na Trinerově pravici se najednou vysunuly pětadvacet centimetrů dopředu a jejich tkáň ztvrdla a zkostnatěla. Pak se výběžky ztenčily do nožovitých hrotů a jejich strany byly ostré jako žiletky. U paty každého vražedného nástroje vyrostla ostruha, aby se pařátu lépe rvalo a trhalo.
„Připravil ses? Připravil ses na smrt, ty zasranej poldo?“
„Abych pravdu řekl, ne. Mám ještě jednu splátku za auto a chtěl bych se konečně dozvědět, jaké to je, když taková kára člověku doopravdy patří.“
„Nakonec budeš krvácet jako všichni.“
„Jistě?“
„A budeš skučet jako všichni.“
„Když je to vždycky stejné, jak to, že tě to už nenudí? Nechtěl bys, abych krvácel a skučel nějak jinak, čistě pro změnu?“
„Tenhle posranej sarkastickej humor, tě brzy přejde, poldo.“
Triner vyrazil.
Adam do něj vyprázdnil revolver.
Triner padl, vstal a vychrlil nechutný proud zvratek a pak smíchu přímo na Adama.
Adam odhodil prázdný revolver.
„Dojdu až k tobě, probodnu tě a pak tě rozřežu, pěkně pomalu ať to cejtíš, poldo.“
„Víš, co je tvoje chyba, Jacku? Jsi až příliš okázalý. Mohl bys být o mnoho děsivější, kdyby ses choval rafinovaněji. Všechny ty změny, to zběsilé přeskakování z jedné podoby do druhé – prostě to až moc oslňuje. Tak těžko to chápu, že to nakonec je víc ohromující než hrozivé. Chápeš, co tím myslím?“
Pokud to Triner pochopil, buď si to odmítl připustit nebo mu to bylo jedno, protože z hrudi vysunul zakroucené kostnaté hroty a řekl: „Jsi mrtvej, mám plnou prdel, těch tvejch sarkastickejch řečiček, rozumíš ty policejní píčo?“
„Přesně tohle jsem myslel slovem okázalý,“ pokračoval Adam a couval dál k zábradlí na konci ochozu.
Triner už byl jen tři metry od něj.
Adam zalitoval, že hra končí, a jeho tělo opustilo lidskou podobu, kterou mu vnutil. Kosti se rozpustily. Nehty, vlasy, vnitřní orgány, tuk, svaly, prostě všechny tkáně se změnily v jednu jedinou. Ve chvilce bylo jeho tělo naprosto beztvaré. Tmavá želatinová, převalující se hmota vytékala rukávy ven ze šatů.
Adam se vrátil k lidské podobě kousek vedle a stál teď před svým rádobyútočníkem nahý.
„Tak. Takhle se to dělá, když se chceš proměnit a nezničit při tom šaty. Když vidím, jak jsi zbrklý, divím se, že ti vůbec v šatníku něco zbylo.“
Ohromený Triner opustil svou obludnou podobu a vrátil se k té čistě lidské.
„Ty patříš k mému druhu!“
„Ne,“ řekl Adam. „Řekněme k rase, ale jistě ne ke tvému pomatenému druhu. Já žiju s obyčejnými lidmi v míru, stejně jako to většina našich dělá už po tisíce let. Zato ty jsi odporný degenerát, který zešílel pocitem vlastní moci a pošetilou touhou mít navrch.“
„Žít s nimi v míru?“ odsekl Triner pohrdavě. „Ale oni se rodí, jen aby umírali, a my jsme nesmrtelní. Oni jsou slabí a my silní. Oni nemají žádný smysl, leda dávat nám takové nebo onaké potěšení, udělat nám radost svým umíráním.“
„Právě naopak,“ nesouhlasil Adam. „Jejich hodnota je právě v tom, aby nám neustále připomínali, že existence bez sebeovládání je pouhý chaos. Strávil jsem téměř celý celý svůj život uzavřený v téhle lidské podobě a až na vzácné výjimky se nutím snášet lidskou bolest, prožívat úzkost i radost lidské existence.“
„To ty ses zbláznil.“
Adam zavrtěl hlavou. „Tím, že pracuju u policie, sloužím lidstvu – a díky tomu má moje bytí smysl. Tak strašlivě potřebují, abychom jim pomáhali, pochop to.“
„Potřebují?“
„Chaos nemůže existovat společně s láskou,“ namítl Adam. „Láska je silou stability a řádu. Chápeš, co ti tím chci říct?“
„Kdo v tom případě potřebuje nějakou lásku?“ zeptal se Triner – a poslední slovo vyplivl obzvláště opovržlivým tónem.
Adam si vzdychl. „Já tedy rozhodně dokážu potřebu lásky ocenit. Styk s lidským druhem mě osvítil.“
„Osvítil? Nebylo by lepší slovo „poskvrnil“?“
Adam přikývl. „Přirozeně, ty to musíš vidět takhle. Smutné ovšem je, že právě pro lásku, na obranu lásky tě budu muset zabít.
Triner vypadal pobaveně. „Zabít mě? Co to má být za vtip? Nemůžeš mě zabít o nic víc, než já můžu zabít tebe. Jsme přece oba nesmrtelní.“
„Jsi ještě mladý,“ odtušil Adam- „Dokonce i na lidská měřítka jsi ještě mladík – a podle těch našich jsi dítě. Řekl bych, že jsem nejméně o tři sta let starší než ty.“
„No a co?“
„Jsou jisté schopnosti, kterých naše rasa dosahuje teprve s vysokým věkem.“
„Jaké schopnosti? Třeba to, když ses roztekl na sračku?“
„Jsi sice nesmrtelný, ale přesto jsi živá bytost s metabolickým systémem,“ namítl Adam, „a musíš tím nebo jiným způsobem dýchat – plícemi jako člověk, jinými orgány v jiných podobách. Potřebuješ k životu kyslík.
Triner se na něj jen upřeně díval a stále nechápal, co mu hrozí.
Adam mžikem opustil lidskou podobu, přešel do zcela beztvarého stavu, rozestřel se, jako kdyby byl obrovským rejnokem v hlubinách oceánu, vrhl se kupředu a pevně se obtočil kolem Trinera. Jeho tělo se přizpůsobilo všem rýhám a vráskám, všem výčnělkům i výdutím Trinerova těla, zacpalo mu nos a uši, obklopilo každý vlas a zabránilo mu získat kyslík.
Triner se ocitl v želatinovém zámotku, vysouval z nejrůznějších částí těla pařáty, rohy a kostnaté a ostnité hroty a pokoušel se prorazit z dusícího obalu ven. Jenže Adamovo tělo nebylo možné rozervat nebo propíchnout, buňky ustupovaly před břity, pohybovaly se zároveň s nimi a okamžitě se za ostřími uzavíraly.
Tohle je moje tělo, jen ochutnej.
Triner se vrátil k ohavnému hmyzímu tvaru.
Adam se přizpůsobil.
Triner vysunul křídla a snažil se spasit letem.
Adam se přizpůsobil, vlastní vahou jej stáhl dolů a už mu vzletět nedovolil.
Objetí, z něhož se nedalo uniknout a do kterého Adam Trinera stiskl, nebylo činem popravčího, spíše bratra či kněze, mírně vedl Jacka pryč ze života a dělal to s téměř stejnou lítostí, s jakou pozoroval, jak trpí a umírají jeho nejbližší přátelé, milenky a kamarádi po nehodách a nebo na choroby. Ve vesmíru zasvěcenému touze po řádu je smrt nevítanou dcerou chaosu.
Triner sebou zmítal a pokoušel se bránit ještě celou hodinu. Člověk by bez kyslíku nevydržel ani zlomek té doby, ale Triner nebyl člověk, byl zároveň víc i méně než člověk.
Adam držel Trinera pevně ještě plnou půlhodinu poté, co šílený tvor přestal jevit jakékoli poznatelné známky života, ještě v době, kdy byl Triner už jen obalený neživý předmět, podobný něčemu, co kdosi zatavil do bronzu nebo co uvízlo v kusu jantaru.
Potom se Adam Janiurek vrátil do lidské podoby.
Mrtvola Jacka Trinera měla také lidskou formu, protože právě do ní se přetvořil v posledních vteřinách, kdy umíral na zadušení. Ve smrti vypadal stejně dojemně a křehce jako jakýkoli člověk.
Adam se oblékl a pak Trinera opatrně zabalil do kusu celty, který našel v rohu skladiště. Tahle mrtvola se rozhodně nesmí dostat do rukou soudního patologa, protože její naprostá záhadnost by upozornila lidstvo, že uprostřed něj žije tajná rasa. Odnesl mrtvého tvora ven do tmy naplněné deštěm, ke svému Subaru.
Jemně Trinera uložil do kufru auta a zabouchl víko.
Ještě před úsvitem Adam zajel mezi tmavé křoví na svazích pahorku na okraji karvinského lesoparku, zadíval se, jak v dálce v nížině jižně a západně od něj žlutě a růžově září uhelné doly a vrty Darkov a ČSM a spousta dalších. Krásný pohled, pomyslel si Adam.
Vykopal jámu a spustil do ní Trinerovu mrtvolu. A když zasypával hrob, plakal.
Z pohřebiště na pahorku jel přímo do svého pohodlného mnohopokojového domku. Jeho irský setr Argo ho přivítal hned u dveří, celého ho očichal a usilovně vrtěl ocasem. Siamská kočička Micka se nejdřív s příznačnou kočičí povzneseností držela zpátky, ale nakonec k němu přece jen přiběhla, hlučně předla a dožadovala se hlazení.
I když měl Adam za sebou noc plnou horečné činnosti, spát nešel, protože spát nepotřeboval nikdy. Místo toho si svlékl promočené a špinavé šaty a vysprchoval se. Vzal si pyžamo, nasypal plnou mísu bohemia chipsů, otevřel si vychlazeného kozla, sedl si s Argem a Mickou na pohovku a pustil si na Nově starý film Martina Friče, který už viděl aspoň dvacetkrát, ale který se mu pořád líbil: Kristián s Oldřichem Novým, Natašou Golovou a Adinou Mandlovou.


Všichni přátelé o Adamovi Janiurkovi tvrdili, že má tvrdou skořápku, ale to nebylo zdaleka všechno, co o něm říkali. Taky hned dodávali, že uvnitř té slupky bije stejně měkké srdce jako u každého jiného člověka.


Saimon


Poznámky k tomuto příspěvku
fungus2 (Občasný) - 4.3.2005 > Tak to se mi opět líbilo.
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + tři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
1 2 3 4 5 (6)
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter