Bylo mi tak dvanáct let, když se to stalo poprvé. Uprostřed noci ke mně přišla kočka. Mám zvířata moc ráda a tak jsem neměla strach. Lehla si vedle mne, já ji hladila a kočka spokojeně předla. Já jsem totiž kočku chtěla už dávno, ale rodiče byli proti. Původně jsem si myslela, že je to kočka sousedů, ale druhý den jsem zjistila, že není. Ale ani tak mi to nevadilo. Říkala jsem jí Míca. Pokaždé, když jsem se ráno probudila, byla ale Míca pryč.

    Jednou v zimě, když jsem byla nemocná, u mne Míca zase byla. Uprostřed noci mi maminka přišla dát antibiotika a sedla si na okraj postele. „Pozor mami na kočku, ať jí neublížíš,“ řekla jsem. Maminka se na mne podívala, položila mi ruku na čelo a zakroutila hlavou. „Jakou kočku myslíš,“zeptala se. „No tu co leží vedle mne. Říkám jí Míca,“odpověděla jsem a podrbala Mícu na hlavě. Maminka se na mne udiveně podívala. „Tak už spi Jituš, asi se ti něco zdálo.“ Maminka zhasla a odešla, v přesvědčení, že to byl jen sen.

   Když jsem ráno vstala na snídani, zeptala se maminka: „Tak co ta tvoje kočka, ještě jí tam máš?“ „Ne už odešla, jako každé ráno,“ odpověděla jsem.  Maminka se usmála a zeptala se, jestli za mnou už chodí ta kočka dlouho. „No tak od prázdnin,“ přiznala jsem popravdě.  „Já jsem totiž žádnou kočku neviděla,“zvážněla maminka. „ Vím, že sis jí moc přála, ale lékař nám řekl, že na tvoji alergii a astma to není moc dobrý nápad.“  Chvilku jsme jen tak mlčeli a pak řekla, že si promluví s otcem. Snažila jsem se vysvětlit, že s Mícou žádnou alergii nemám, ale maminka nechtěla dál nic slyšet.

    Večer, když jsem už ležela, přišel otec za mnou. „ Mluvil jsem s maminkou, Jituško, máme o tebe strach.“ „ Neboj tati, nic mi není, s Mícou nemám vůbec žádnou alergii.“ „A teď tady ta kočka je?“zeptal se. „Ano, leží vedle mne,“ odpověděla jsem. Tatínek pokýval hlavou a odešel.

   Myslela jsem, že tím výslech skončil, ale to horší mne teprve čekalo.  Asi za týden mne rodiče vzali na vyšetření do nemocnice. Docela nepříjemná doktorka mi pokládala různé otázky o škole, o zálibách a tu a tam se zeptala na mou kočku. „Tak že jí vidíš jen ty,“ zeptala se a docela přísně se na mne podívala. „Ano já ji Mícu vidím normálně,“ odpověděla jsem. Dlouho pak něco vyťukávala na stroji, několikrát si to celé přečetla a nakonec potvrdila velkým kulatým razítkem.

   Doma panovalo ticho, maminka v kuchyni plakala a tatínek nervózně přecházel po pokoji. Musela jsem brát prášky a rodiče rozhodli, že se o tom u nás už nebude mluvit. Dělala jsem jako že je vše v pořádku a kupodivu byl doma klid. Ale ne na moc dlouho. Jednou v sobotu, když maminka chtěla prát, zjistila, že jsou na povlečení obtisknuté kočičí tlapky. Propadla hysterickému křiku. Tatínek ihned přiběhl a ptal se, co se mamince stalo. Ukázala mu špinavé povlečení a oba pak dlouho mlčeli. Maminka mne poslala do obchodu, ale až ven bylo slyšet, jak se hádají.

     Nikdy víc se o tom pak u nás nemluvilo. Vlastně nesmělo. Jakmile maminka zmínila slovo „Kočka“, tatínek zvedl významně obočí a zas byl u nás klid.

     Když jsem začala na střední škole chodit s Vaškem, kočka mne přestala navštěvovat. Nejprve jsem byla smutná, ale časem jsem byla ráda. Zvláště když k nám pak začal Vašek i chodit.

    Dlouhá léta jsem si na kočku Mícu nevzpomněla, až jednou.  Převlékala jsem postýlku naší osmileté dcery a zjistila, jsem na ní kočičí tlapky. „Kačenko, ty jsi tu měla kočku?“zeptala jsem se. Kačenka nevěděla, co má odpovědět. „Já se nebudu zlobit, jen chci znát pravdu.“ „Někdy ke mně chodí kočička spát,“odpověděla dcera. „Říkám jí Míco mami, opravdu se nezlobíš.“ Nezlobím, Kačenko,“ řekla jsem a začala se smát. Nakonec jsme se dohodli, že to bude naše velké tajemství a že to nebudeme nikomu říkat. Pro jistotu jsem Vaškovi vyprávěla i svůj příběh, aby na dceru nenaléhal. Chvilku kroutil hlavou, pak mávl rukou a šel na fotbal. Chlapi jsou prostě už takoví.  Když pak začala chodit dcera na gymnázium, přestala se kočka objevovat a během času jsme na to skoro zapomněli.

    Dcera je dnes již také vdaná a vnučce jsou tři roky. Pro jistotu jsem jí to připomněla, aby byla připravená a Pavlínce nic nevyčítala. Jeden totiž nikdy neví.