Poprosili jsme Ali o módní přehlídku. Souhlasila. Zašla za dub a posléze nás vyzvala k otočení. Přestože byly boty o několik čísel větší a sahaly nad kolena, vypadala fantasticky. V mých očích rozkvetla v princeznu, Popelku, spolužačku, která vznosně kráčí ze šatny ke své lavici, aby se poté přenesla na stupínek, zatančila scénu z Labutího jezera, Jan se ke mně naklonil a pravil, že je Víla z jeho nejoblíbenějšího rybníka, dívka jedoucí na obrovském kole, každým šlápnutím urazí patnáct set kilometrů, je vítězkou okresní olympiády všech atletik. Oba jsme na sebe mrkli a pokývali na znamení souhlasu. Dub nezažil tolik potlesku a volání. A věděli jsme, že praskla další obruč svírající její duši. Zároveň nás někde v hloubi svírala hrůza, aby se obruč nevrátila zpět, nebyla pevnější a krutější ve svém sevření. Nevrátí se? Zatím jsme užívali radosti, štěstí, Ali na naši prosbu zůstala ještě chvíli obuta, zkusila pár pomalých tanečních kroků, ale zapotácela se, v poslední chvíli jsem ji zachytil, ó, ta pocta! Zachytil jsem též Janův pohled, pohledy zachytila Ali, zapotácela se znovu, tentokrát ji zachytil kamarád. Poté se přezula, poprosila, jestli může odejít sama – a my zklamaně souhlasili. Mé zraky ji sledovaly za pokorného víření myšlenek, stávala se tečkou v dálce, opět stála u nás, mezi námi, obuta v ony fantastické boty, opět se vzdálila, podléhajíc ne našemu, nýbrž vlivu její rodiny, rodinný čas ji bere našemu, nemáme šanci, ale navěky to doufám nebude, zvedáme se a potácivá cesta vede potácivé, nejisté kroky též do vesnice. Naše kroky se zastavily u prvních chalup a my obhlédli jejich výseč. Alenin domov mezi nimi nebyl, ale toto nevadilo, představil jsem si Ji, filcáky, Ji s botami a bylo mi tak dobře u srdce. Rozloučili jsme se s Janem a nohy splnily další přetěžký úkol. Dovedly mě domů. Nechtěl jsem nikoho vidět, proto jsem zalezl potichu na půdu, otevřel vikýř, obul filcáky, oblékl myslivecký kabát, nasadil klobouk, uchopil do jedné ruky rybářský prut, do druhé podběrák a začal ze dna lovit dnešní zážitky, jeden za druhým. Mile ke mně vyskakovaly na břeh, lapil jsem je v letu do podběráku, znovu prohlížel všechny detaily a užasl, že v té prvotní smršti jich bylo tolik opominuto,…, ochutnával je jako třešinku na dortu, šlehačku, oblíbený druh žluté limonády, kolečko šunky s nezaměnitelnou vůní, vůní, kterou jsem v pozdějších letech nikdy neucítil, tatranku, čokoládu kofilu, aróma kávy, jež byla zatím pro mne tabu…Při dalších zaloveních se tajemně nachýlil dub, všiml jsem si, že nás jásavě zdravil třepotáním listů, vedle Jana to byl sprintér zajíc, podíval jsem se znovu do podběráku a spatřil, jak na obloze pluje několik obláčků, jeden přitom ukazoval ostatním Alenu, aby poté klidně odplouvaly, k nim se přidala vyřezávaná hůl, asi ji někdo zapomněl, při bližším pohledu jsem zjistil, že ráda napodobuje Jana, byla to ona, kdo radostí udeřil o zem, maně jsem vzpomněl, že jsme zaslechli ránu, a nenašli původce, přidala se stará taška s jedním uchem, která, podobně jako já, lovila zážitky, aby se za chvilku uklidila stranou a pečlivě si je třídila,…, při dalším zátahu jsem vytřeštil oči na tři smrčky, jež se vášnivě přely o to, jestli náš dárek udělá Aleně radost, vyhrál nejmenší, který se dojetím rozplakal, vztahoval větvičky k Aleně, posílal pozdravy a vzdušné polibky,…, prut s podběrákem nestačily vytahovat další a další zážitky, náhle se z hrdla vydralo dost! Posledním se stal pařez, lecco pamatoval, mhouřil spokojeně oči, bafal z fajfky, asi měl výsadu,…,napjal jsem uši a uslyšel báseň, o níž prozradil, že ji složil na počest Aleny.
Vyhlédl jsem opatrně z vikýře, uslyšel ze vzdálenější chalupy hádku, ze dvora naproti úryvky klidných vět, které vzápětí téměř polapil vítr, měl smůlu, zbylá věta doletěla k adresátovi, byl jím soused, jenž obalil větu polibkem, a s manželkou odcházeli dovnitř,…, řekl jsem si, že může být na světě hezky, poté uklidil všechny věci na své místo, přimhouřenýma očima je naoko pokáral, široce otevřenýma pohladil, sešel z půdy a ocitl se v chodbě. Chvíli mě vedly kroky sem tam, myslel jsem na Ali, její trápení, oči, přístupné i nepřístupné zároveň, jen my s Janem jsme věděli, kde se nachází ona hranice, a ani to nebylo jisté, snad její dědeček věděl více, a ten vše vzal s sebou do hrobu.
Protože v tu chvíli doma nikdo nebyl, využil jsem chodby jako místa k přecházení a přemýšlení. Stanovil jsem, že směr k venkovním dveřím bude optimistický, opačný pesimistický. Nebo naopak? Myšlenky začaly pulsovat, rojit se, nestačil jsem oddělovat zrno od plev, zmateně jsem pobíhal, myšlenky padaly na zem, klekl jsem, abych je posbíral... Zavřel jsem oči a uviděl sebe, jak opět přicházím v další vlně návratů na svět. Při otočení na mě civěl z konce chodby ulekaný výraz uřvaného obličeje, který sděloval, cože já budu na tomto světě dělat?!, který byl vzápětí přenesen na stříbrné plátno visící na dveřích a já byl jeho hvězda. Díval jsem se ve ztemnělé chodbě na své první krůčky, byl jsem obecní blázen, který křičel, plakal, smál se zároveň, ženou s obrovskými lennonkami, tvrdila o nich, že s jejich pomocí spatřila celý svůj rod, při detailním prohlížení zjistila, že zakladatelkou je ona, vyskočila na nejbližší židli a připevnila sobě Medaili rodu, paní učitelkou vedoucí děti na procházku, motocyklistou s obrovskou přilbou a magnetem, na nějž se přicvakly tisíce lidí sledujících jeho jízdu, skupinou řemeslníků stavějících kulturní dům, zatímco druhá jej bourala, generálem s obrovským nádorem, z něhož mrká oko pronášející v pravidelných intervalech něžné a hrubé výrazy, otcem, jehož vedou navečer děti přes dvůr na WC, protože se bojí, a pošťákem přinášejícím dopisy pouze pro sebe,…, obraz se posunul, stal se ze mě muž středního věku, zrovna se objevil jeden z mých úspěchů, vyhrál jsem jakousi soutěž, odměna byla nádherná, dárkový koš, ani jsem jej nemohl unést, když jsem po převzetí kráčel na své místo, kdosi nastavil nohu, potom se nastavené nohy nedočkavě objevovaly v podrazech od příbuzných, přátel, spolužáků, dalších spolu-, tentokrát jezdců, pracovníků, sousedů, hráčů, rozvrzané parkety tělocvičen tiše vsakovaly, s bradly, míči, švédskými bednami, žíněnkami, sítěmi zápach potu společně s podrazy ve formě úderů vrcholících úderem pod pás. Zavřu oči a z mysli vytanou vize podrazů na internátech, ubytovnách, kolejích a vychytralé tahy spolustolovníků, kterým se pivo stalo katalyzátorem myšlenek se záporným znaménkem. Plátno je zvětšovalo, dávalo si záležet, spatřil jsem detaily obličejů se zvrácenou radostí, u všech mě zaujaly vrásky zla kolem úst, poté zazněla rána, vše se vnořilo do dýmu, začala hrát smuteční hudba a já jsem spatřil, jak mě pohřbívají na venkovském hřbitově.
Rakev nesla sebe bez pomoci, kráčela sama, důstojně, víko bylo zatím odklopené, zrak klouzal po obloze a čerpal z ní sílu k závěrečnému aktu, pokračoval na své cestě dále, klouzal ve spirálách po okolních hrobech, výzdobě, sklouzl k oblečení, připadalo mi ošuntělé, vytřeštil jsem oči, zlatý prsten, nechali mi zlatý prsten! Chtělo se mi vykřiknout, vyjevený zrak sjel na obrovský zástup, samé neznámé tváře, všichni mávali na rozloučenou-přivítanou? Rakev v reakci zakývala, poté se víko přesně usadilo, obklopila mě tma, ozýval se skřípot vrutů ve dřevě, jejich pohyb způsobil otáčení celé rakve, chtělo se mi vykřiknout radostí, že sedím na kolotoči, otáčení měnilo rychlost, najednou něco zašustilo, pouť skončila, atrakce se rozutekly, jedna z nich, houpačky, mi s účastným pohledem zamávala, jen dva účastníci zůstávají. Rakev a já. Cítil jsem pohyb směrem dolů, bylo to jako na pouti při slézání z houpačky nebo kolotoče, poté rakev dosedla,…, ale já v ní nejsem! Rychle jsem se v chodbě probral, plátno zmizelo a já spatřil louku, na ní Ali, sebe, jak stojíme uprostřed, Ali se nadechuje a klidným hlasem odpočítává: pět,……, když vyslovila jedna, zamávala mi a odlétla.
|
