|
Papoušek na tři
Vysloužil jsem si mezi bližními přívlastek křížovkářský maniak. Nevyluštěná tajenka mě přitahuje jak lucerna můru, jakmile uvidím prázdný čtvereček, prostě do něj to písmenko dopsat musím. Vypiloval jsem luštění téměř k dokonalosti, celostránkovou křížovku v sobotní příloze Mladé Fronty vystřelím při televizních zprávách, svedu při tom ještě plynule konverzovat s rodinou. Když někde v čekárně není po ruce tužka, vyřeším si tajenku alespoň v duchu, po paměti. Na jiné hádanky jsem o poznání tupější, ale kombinování svislých a vodorovných řádků mi zkrátka jde.
Není proto divu, že když mě jeden z četných hokejových úrazů upoutal na lůžko, záhy jsem popsal vše kostičkované v dosahu. Ze zoufalství jsem otevřel manželčiny pod rukou sehnané Burdy, módní časopisy, o něž jinak ani okem nezavadím. A ejhle, ona tam a celostránková. A švédská. Jen s jednou drobnou vadou: v němčině.
"Nevadí, zúročíš léta biflování slovíček a sledování rakouské televize," rozhodl jsem se a se slovníkem v ruce se vrhl do hádání. Bylo odkud brát, rakušácké vysílání jsme u nás v bývalých Sudetech chytali skoro na vidle, socialistické programy jsme proto téměř nevnímali. Rovněž pravidelná komunikace se švýcarskou rodinou bratra emigranta značně posílila mé sebevědomí, takže jsem po několika dnech hrdě posílal odhalenou tajenku na adresu německého vydavatele.
Vysloužil jsem si tím uznání redakce a další zbrusu nové vydání dámského magazínu. Docela fajn, když uvážíme, že se časopis prodával jen v Tuzexu, bon za pět pade. Což mě inspirovalo natolik, že jsem při následujícím zranění, uvězněn několik týdnů v sádrovém krunýři, s pomocí slovníků pracně sesmolil v germánštině i křížovku vlastní. Kostru tvořilo staré německé přísloví a rozměry 35 krát 25 políček se vyrovnala křížovkám burďáckým. Ježíši, to byla piplačka. "Bohužel ji nemůžeme otisknout, máme to nasmlouváno, ale neskonale Vás obdivujeme. Přijeďte se někdy podívat," odepsala mi šéfredaktorka v balíku dalších čerstvých Burd, velkoryse přehlížejíc existenci železné opony.
Nepřehlédl ji však důstojník STB, který nás o několik let později kontroloval na hranicích, když jsme s prostředním bratrem, manželkami a starou matkou zdrceně cestovali do Švýcarska na smutnou událost, pohřeb bratra nejstaršího. Pilný policajt objevil zapomenutou křížovku s německým dopisem ve slovníku, který jsme vezli sebou, abychom vůbec mohli komunikovat s pozůstalými. Protože nalezl i další podezřelé doklady, například šekovou knížku Sporožira a průkaz zdravotníka, bystře usoudil, že prcháme. Moje hádankářské dílo mě pak v jeho očích usvědčovalo, že neznalost němčiny jen předstírám. Děti, domy a všechna vysvědčení, zanechaná doma, ho nikterak nezviklaly.
Co následovalo, si umí představit každý disident a málokterý člověk. Osmihodinový výslech, nucený návrat z hranic, výslechy v bydlišti, pokuty a v osobní kartě u zaměstnavatele flastr: pokus o opuštění republiky. Nebýt už tehdy kopáčem, asi bych to šeredně odskákal.
Předtím mi ale moje luštitelská vášeň přinesla v rodině jinou přezdívku: mediální hvězda. Vystoupil jsem totiž před miliony diváků v televizi.
Začalo to zcela nevinně. V populárním křížovkářském seriálu Papoušek na tři položili divákům otázku, jakou knihu napsal jako první spisovatel Jules Verne. V dalším díle uvedli řešení špatně. Verneovky taky můžu, sbírám je odmala a mám jich v knihovně asi pět metrů, takže jsem snadno televizní omyl odhalil. "Nechce si to taky zkusit?" odpověděli mi na mé upozornění z režie a já souhlasil. Proč ne? Pak se tři čtvrtě roku nic nedělo, až později jsem se doslechl, že potají sondovali na podniku, co jsem zač a jestli nejsem nebezpečný. Kádrovák, dílem kámoš a dílem po pravdě, je ujistil, že ne. Opravdu, tragický výlet do Švýcar byl ještě za obzorem a já jinak nevylezl z podzemí, jak bych mohl režimu škodit?
Pak mi z ničeho nic přišla pozvánka: "dostavte se dne… k natáčení pořadu. Budete náhradník." Joj, to byl krásný výlet, hotel mě i manželce zaplatili, na benzín dali a ještě dvě stovečky vysolili. Provedli nás studiem, ukázali techniku a pak posadili vedle kamery, odkud jsme sledovali natáčení a čekali, zda náhodou některý ze soutěžících nezkolabuje. Nic se nepřihodilo, takže jsem vůbec nepocítil něco jako varovný signál, že naostro to taková idylka být nemusí. Což mělo nastat už příště.
V určený den a čas jsem celý nervózní poposedával v předsálí natáčecího studia, v takzvaném respiriu. Po hodině čekání, pořád se nic nedělo, jsem se zvedl a zeptal se party chlapů, kteří také na něco vyčkávali v sousední sedačce, zda přichází na stejnou akci. "Ne, my tu budeme stěhovat klavír," zněla odpověď a já se cítil najednou menší a menší.
Nicméně za chvilku se přece jen dostavili štáb i ostatní soutěžící, v klidu, už ostříleně věděli, jak to v televizi chodí. Pak se nás ujala paní produkční, vysvětlila co a jak, a přitom mi šetrně sdělila, že jelikož ti druzí dva jsou vysokoškoláci, já jsem tady za dělnickou třídu. Inu razič-tunelář v životopise mělo svou váhu a na žádnou z mých maturit se neptali.
Nezbytná úpr ava tváře v maskérně, zbytečná, okamžitě jsem pudr propotil, a už pan Neděla do objektivu vyslovuje uvítací formuli: "Milí diváci, dobrý večer…" Čekáním a trémou zcela zpitomělý jsem sotva vyblekotal, kdože a odkud jsem, což byl ostatně toho večera současně i můj vrcholný výkon. Sotva jsem pod palbou reflektorů vnímal, na co se mně ptají, a při rychlostních testech jsem si připadal, že reaguji akorát tak na světlo a na hlad. Ara ve vlastní šťávě.
Když se na to podívám z té lepší stránky, skončil jsem na čestném třetím místě. I bronz dobrý, ne? Škarohlíd by ovšem poznamenal, že jsem byl poslední. Mim Upír Krejčí s paní Nálepkovou mě sice utěšovali, že mi prý moc fandili a že bylo vidět, že umím, jen jsem trochu pomalý.
Chvilku závěrečných zmatků ukončil režisér tím, že si narychlo vypůjčil medaile od některého z předchozích vítězů, proběhl ceremoniál, první obdržel vkladní knížku a šmytec. Očekával jsem alespoň stejné hmotné požitky jako když jsem dělal náhradníka, cestovné a tak, ale produkční Oldřiška mi se slovy: "Mohl jste si vyhrát!" vrazila do ruky originál perokresby socialisticky-realistického krajináře. Blaží mě alespoň, že to byl večer jubilejní. Totiž poslední.
Rub popularity na sebe nenechal dlouho čekat. Prakticky jsem v našem městě nemohl vyjít na ulici, abych o té taškařici neslyšel, od známých i neznámých. Halekali na mě přes náměstí, zastavovali mě na potkání. Naštěstí mrzlo a do očí stažená kapuce nebila příliš do očí, takže jsem aspoň vrškem bundy zachraňoval kousky soukromí. Umožnil mi navíc i náhodně odposlechnout na zastávce trolejbusu rozhovor cizích lidí: "Jó, ten co učinkoval v Papouškovi na tři, toho znám, von je sice trochu blbej, ale zase na druhou stranu docela odvážnej!" |
