V očích se jí zaleskly obří krůpěje. Otočila se zády od všech přítomných a zarazila třepotající se namočené řasy do zlatých zdí.

 Bylo krásné horké dopoledne s nádechem plodů lakomství. Milovala je, ale nyní zhořkly, zplesnivěly, chytly podivný nádech Chanelu, který jí unikal a štípalo to v očích, nose…..Byl den, rozžhavila se hvězda a bylo tak strašně špatně ve vzduchu. Úzko po přečtení, špatné, celé, špatné zprávy, špatná vůně, špatná hvězda, špatná krev, plány, kosti, vnitřnosti, lotosy, král…Kaškin!.....proč?

 Zatočila se jí hlava z toho peprného parfému žalu…Chápala jednoduchost zlata, primitivnost v krájení žmolků tepajícího masa…..ale najednou se hnusila sama sobě, jak strašně Leodose změnila. – Oddaluje příjezd, protahuje cestu, nezáleží mu na mě….Co když jsme pro něj vážně jenom povinnost- projel jí mrazivý pocit….Všechno bylo v tu chvíli tak jednoduché, něco materiálního, nějaké nerozumné pudy hysterie, žádná pravidla nic. Pouze toužila po dechu, žílách a srdci, po něm….Na ničem jiném nezáleželo.

 „ Již běžte“ mávla rukou unaveně Kassandra, která vytušila něco špatného z královniny reakce.

 Ten diamant v šedé se zeleně podmalovanýma očima se na ní otočil a potměšile přikývl s tak falešným úsměvem….tlačila se z ní voda, smutek, ale ona ubyla veškeré emoce, přání, chuti…chladem, tím jenž může vlastnit pouze drahý kámen její tvrdosti.

 Oplatila jí žhavým úsměvem. Kassandra byla neodolatelná, každý voják by podlehl, každý voják..v Jersudalému. Tady se jí všichni báli, byla přece jenom dvorní dámou královny Judithy. Co Juditha? Nebýt Leodose, zabili by jí.

 „ Co píše“ ukázala do rukou složených v klíně s psaním okřídleným.

 „ Ach, špatné zprávy Kassandro“ zmáčkla si spánky.

„ Pro královnu nebo pro království“.

Juditha se nečekaně zvedla a začala nervózně přecházet po pokoji, bylo to tak těžké, jako by její mysl vážila stovky nerozpustné hmoty: „ Pro mě“ hodila za chůze dopis na stůl.

 Přítelkyně zůstala mlčet, vytušila, že toto není konec té nakřáplé konverzace.

  „ On už o mě vůbec nestojí…nerozumím tomu…pokračuje dál v cestě. Chce navštívit otce a vrhá se do Nisnive! Je mu úplně jedno, že tady jsem….Zahrnujeme mě krámami cizích božstev, poklady jiných žen a ty jeho podlé sliby, sliby, sliby! Nechce semnou být….Netouží po jediné věci, která se mě týká…snad se mě bojí?.....Bojuje bez zbraně, ale mě to ničí víc a víc….má Asrem a je to jako jeho nejvyšší blaho….to je jeho hodnota, jeho Perferie…..já jsem jen ten hadr, který sedí na jeho zlatě….hadr který tady vždycky bude…..ale mě to nestačí!“ zařvala.

 „Juditho chceš po něm to co se mu sama bojíš dát plnými doušky“zoufale na ní hleděla…

„ Máš pravdu, miluji ho, ale na tu dálku je to tak těžké“.

„ A dítě“  hrála svojí falešnou lítost.

„ Je povinnost“ jako by to královnu najednou probralo….kolébala se pomalu po pokoji, když jí zamrazilo další otevření úst: „ Ale teď tady není!“ zarazila tvrdou ránu do nadýchaných polštářů…zlověstný výkřik, tajemných medúz.

 „ Vrátí se“ nečekaně se zvedla zamířila od okna, kde seděla na druhou stranu, kde s pomalu sunula do peřin v podivném vyschlém smutku.

 „ Ach při bozích, Juditho…pamatuj si, že on bez tebe nemůže být, jeho cesta je pro tebe, vypsané zlato, oběti….všechno pro tebe….ty to víš, královno, víš to….a až se vrátí….konečně mu dáš syna…já vím, je to dlouho, ale nemůžeš, ty nesmíš ho z ničeho vinit….si královna přeci!“ pohladila jí po vlasech…..po tom silonu, který byl neskutečně falešný….

 Hořce odechla: „ Snad máš pravdu….“ Zaklínila se do duhovek. „ Měla by si mu napsat“ kývla ke stolu….

 Netrvalo to dlouho a královna srostla se slepenými šlahouny palem a brkem….rudé peří praptáků…

  Ve veškeré úctě, Leodosi.

Ty zprávy mi těžknou v srdci…Takové potíže při jediné cestě, musí být něco špatně…asi až příliš Perferpolis provokovalo bohyně. Země se probouzí, je vlhká a voda těžkne umrlčími těly.

 Prosím tě Leodosi, napiš mi, že si v pořádku….Dny jsou černější a černější, když zlatý hádek, zlatá kobra může oxidovat pouze v záplavě samoty. Ty nejsi vojevůdce, nejsi….Jsi král! Král našeho lidu, vládce Perferie, zní nám stejně cinkavě to slovo, jako třeskot pokladnic…..Vím naše území je obrovské, chceš ho větší, já tomu rozumím, drahý, však lid čeká, …já čekám, že uděláš i něco pro mě…..a pro ně…Já nemůžu je ustavičně kmit milodary a lžemi…

 Prosím tě, doby to území, získej ho, udělej co potřebuješ pro svůj klid královského trůnu a…vrať se. Musíš vládnout své říši, té kterou si zdědil….né nekonečným krajům….Máš takovou zodpovědnost za lid. Já to dokážu, jsem královna, ale tvoje Jud ze mě vyprchává víc a víc.

 Věřím v tebe Leodosi, i když cedr se mě víc a víc zmocňuje, zlato ztrácí lesk, království si hraje, jak je všechno v pořádku, ale jak by mohlo…bez krále.

 Ta bezúročnost nosí smůlu, potřebuje očistit podlahy krví né vodou z růží. Závist nás vyléčí, nebojím se.

 Modlím se za veškeré písky, modlím se za tebe….ani nevíš, jak tě potřebujeme….já a Perferpolis.

                                                  Bohyně ať tě ochraňují, nepřestávej dýchat, králi.

 Do očí jí vrazil obraz zeleného světla odrážejícího se v obřím kameni na prstýnku.Měla zelenou ráda, spousta věcí, co zbožňovala byly zelené. Smaragdy, zelené vonné lístky ibišků, vykládaná dýky, chemické nálevy, Leodosovi oči….Ta barva chtěla dýchat, byla tak svěží..jedovatá, chemická, plastická….a chutnala po mořské vodě.

 …..Zelenou vlastně nesnášela.