Nějak jí přejel mráz po zádech z toho ztrápeného pohledu, kterým jí oblízly smaragdy. Ještě víc uměle se pokusila roztáhnout rty… Nic. Neoplatil jí je. Stiskla chladnoucí prsty za zády a vyšla po nestálých nohách, které dělaly kroky neurčitých délek… Ještě více jí natáhla vůně olova…

 „ Pojď sem,“ udělal gesto rukou. Nedokázalo to. Nedotkla se ho, zůstala asi krok a půl od jeho přetočené postavy. Trůn přímo do obrovských oken, chodila zásadně z boku.

 Lámal ho ten vyděšený výraz. Laní oči těkaly mezi jeho a vezírovými. Takový strach… Už z pouhého pocitu, už z té atmosféry ustupující bouře. Žádná nebyla… Oči viděly na obloze, co chtěly…

 „ Jud, tvůj otec… Zemřel.“ Dusily ho to rozšiřující zornice. Malá mrkací panenka se zrzavými vlásky, jako jeho sestra.

 „ Můj otec?“ Tupá rána do břicha. Úzkost vyprskla hromadu slz. Černo před zraky, vypadala, že omdlí, ale Leodos jí stačil chytnout za bohy a opatrně usadit vedle trůnu, ani se neopřela a hned ho křečovitě objala. Netušila co je ten pocit, ta těžkost, zlost a bolest. Znalo to v tolika podobách a všechny byly stejně těžké… Co ta černá díra pod ní, před kterou jí Leodos chránil. Byla tam nebo pouhá halucinace. Chlad, mráz, jako malé srdíčko, které škytá při zástavě. Prázdná… Byla zrádce. To ona… Toto nemělo skončit… Udýchané skučení sirén, zatínání nehtů… Nic kolem ní nebylo. Nevnímala nic, tak tlačila víčka, ale stejně brečela…

 Až po době si uvědomila, jak jí tře zmrzlé paže:„Bude dobře, Jud,“ šeptal do závoje roztřepených vlasů. Byla mistryní ve vysávání dobré energie… Citový upír v kůži bohů… Judith ve zlatě.

 Po neuvěřitelné době, když už vezír začínal být silně nervózní, se trochu uklidnila. Slzy už nestříkaly jako gejzíry, zběsilé srdce dostalo ráz lamborgini a chladné konečky prstů přestaly probíjet… Stav komatu. Bylo to horší než předtím. Vodič svých emocí, odhodil promáčené pramínky z obličeje…  Probarvená bělostí…

 „ Je mi… Je mi to tak líto,“ mrkaly zarudlé kanálky.

 „ Mě taky.“ Pohladil ji po čele… Zimnice.

 „ Zlá…“ Nedokázala dál mluvit, další potlačený nával vody…

 „ Né nebyla jsi,“ mačkal jí jako dítě. Křehčí než kdy dřív. Začala se zatínat jednou rukou do břicha…S takovou silou odtrhl zaťatou zformovanou ručku od udýchaného torza a položil jí na svoje rameno… Reagovala stejně i na jeho DNA. Všechna kůže byla vina. Její kůže… Mohla přeci všechno.

 Vezír, i když nerad potichu za nimi:„ Králi… Budu nucen…“ Ukázal ke dveřím. Leodos přikývl, nemělo cenu mluvit přes to její vzlykání…

 „ Počkejte,“ zařvala s vypětím a její strnulá páteř se narovnala… Bylo to zbytečné, tekuté bělmo nic nevidělo, jenom pálilo. Zmačkaná, bílá přitom pochromovaná sklíčky neštěstí.

 „ Na co…?“

 „ Krvácení zasáhlo břicho, paní…“ Konečně mu jí bylo líto. Pouze přikývla a znovu…

 „ Jak dlouho?“ Zamumlala do Leodova promáčeného hrudníku.

 „ 4 otočení“ Šeptal a hladil jí po vlasech.

 „ Tak mě to mrzí…. Já, já mu tak moc ublížila,“ zmražená bolest.

 „ Né Judith…“

 „ Byla jsem tak sobecká,“ kňukla potichu.

 -To jsi neustále- pomyslel si. „ Měla si právo se zlobit“, i když věděl pravý opak.

 „ Né tak dlouho…“už to nebyl tak usilovný boj, spíše nezadržitelně slzela, ale hysterie se skryla v koutě její duše na jiný okamžik.

  „Né, není to tak…Všechno věděl, slyšel tvoje činy, naše… Byl na tebe určitě hrdý…“

 „ Jak když jsem s ním nebyla, jak když jsem… Když…“

 „ Né Jud, byla jsi tam… Byla jsi s ním, věděl, jak ho miluješ.“ Byl to cukr z jejich vlasů, co oblizoval. Božská ambra.

 „ Ale teď jsem sama.“