Misku s loupanými limetkami, jasmínem, karamelkami a strouhaným kokosem ignoroval. Zalíbil se mu brusinkový prášek a plnou lžičku hodil do teplého vína. Jak na tohle dlouho čekal. Svítání v okně, teplý oranžový džus po pokoji, zkyslé víno, které ho odkojilo a její tepané náhrdelníky, jako psí obojky s kapičkami perel padajících do výstřihu.

 „ Jez!“ Přistrčil k ní malovanou mísu plnou skořápek, palmových lupenů a dýňových dužin. „ Chceš sarančata?“ Ukázal na velké kobylky zalité v čokoládě s odroleným zdobením na bambule. Ty se sklem byly lepší…

 „ Ne.“ Protáhla se jako kočka a rozhodila lesklé vlasy na ramena. Jako by jí neslyšel, vzal plnou dlaň čokoládového hmyzu a hodil jí do mísy.

 „ A broučky?“ Pokračoval. Ti pro změnu v lízátkovém karamelu.

 „ Radši kakaové boby,“ ukázala henou zmalovaným prstíkem. Leodos udělal ten samý proces.

 Bláznivě se cpala. Ze rtů překypovaly sliny, měla ústa plná a neměla dost… Jeho.

 „ Mučili tě hlady?“ Usmíval se.

 Těžce polka až se hrouda provalila jícnem. „ Ne, bez tebe jsem nemohla jíst.“

 „ Kolikrát si to měla?“

 „ Dvakrát.“ Zarděla se a zas jí bylo na blití z tich stavů, které jí k tomu dohnali.

  Je to jenom zvyk. Srovná se to, co tady bude. Ona je v pořádku… Nikdo nemůže za ty schizofrenie… 0bčas se to prostě stává, ale už bude dobře. Ujišťoval se. Leodos dostal nutkavou potřebu jí dělat radost, když musela kvůli němu žrát syrová prasata.

 „ Chceš jí dnes na trh?“Strčil před ní pohár vína. Jen ho přejela pohledem a jako by ho nevnímala. Palmové. S plnou pusou přikývla a hryzla do hořkého kakaového semínka.

 Silonová, průhledná pomeranči naoranžovělá látka s prošívanými jemnými lístky jí padala až ke kolenům, přepnutá na prsou, aby se tak nespálila. Stačila vzpomínka na to, jak jí po výstupu museli kovové šaty odervat od těla. Vlasy vyčesaná do mohutného drdolu, jako ty nemocné děti s protáhlými hlavami, pár pramínků nezbedně poletovalo kolem spánků.

 „ Co si dneska dělala?“ Šel tak neskutečně pomalu. Každému věnovat svojí poklonu.

 „Nic moc zvláštního.“ Lhala. Dnes brousila dýky.

 „ Tak to ti závidím.“ Zrovna když sklopila hlavu před vysokým hodnostářem, kterého znala.

 „ Kdo to byl?“ Sykla. Neptala by se, ale vždycky jí učaroval. Svojí krásou a elegancí. Byl moc krásný, mnohem starší než ona, lesklé pevné prsténkové vlasy, který jí tak připomínali koně, s kterým utekl Kaškin. Ten ztracený cit, odtrhla se od té myšlenky a vzpomněla na mužovi oči. Tak zářivé, plné jiker… Vždyť znala jenom ty smaragdy.

 „ Sartis,“ špitl na oplátku. Neustálé zdvořilé úsměvy, pokrčování krku, svírání řas. Byla ráda, že ho pevně drží, protože do měděných péřových šatů a hlavně do tmavých vlasů sálalo neskutečné horko. A Leodos, pravý král svého města. Užíval si chůzi po hlavní třídě, chodila zde ti nejvyšší, vojenské přehlídky, vítání králů, házení zlata lůze. Prašná cesta, pralesně vodní dokonalé lesklé cihlové zdi a tajemné pohledy do veselících se ulic. Do jedné zabočili. Ulice? Kdepak, po třech krocích začínalo královské tržiště. Celé pod bělostnými plátny chytající prach, ulička lemována stánky všemožných koutů Sramu, vůní, zvuků… Smysly přestávaly stíhat. Aspoň ty Judithy.

 Lid se pomátl po Leodosově včerejším výstupu. Byla to stejná Perferpolis jakou opustil. Každý cítil prachy. Přitáhly nové zboží, krámy, kýče, diamanty. Byl tu ještě jeden trh, o kus dále pro chudinu, kam jezdili obchodníci z dalekých produktivních oáz. Nikdo neřekl, že bylo jednoduché Perferpolis nakrmit.

 „ Nikdy tady nebylo tolik vojáků,“ zmateně bloudila po statných mužích systematicky bloudících, bez ducha… Pouze šavle a statná těla.

 „ Nikdy nebylo tolik potenciálních vrahů.“ Ztěžka se usmál. Přejel jí chlad po zádech.

  Zatahal jí za dlaň, Leodosův způsob, zase ten strach, potřeboval to zamluvit. Rozešli se od komínků barevného koření zakončených do vysokých špiček. Práskl jí přes nos červený pepř, jak se míchal se skořicí.

 Sošky, zlato, talismany, pohřební maska z Eftu, soška zasvěcená bohu Fé. Eft a jeho karneoly, lapisy lazury a odjištěné granáty.

Záblesk do jejich očí, bezmyšlenkovitě vypálila.„Překrásný den, velevážená královna.“ krčil se za vystavenými nerosty fousatý malý mužíček s turbanem, který ho dělal o trochu větší.

 „ To je opál?“ Natáhla bez ostychu ruku k obrovskému placatému kameni, jenž vypadal, jako zrcadlo.

 „ Ano, opál.“ Zařechtal se. Bylo to příšerné, spousta zubů mu chyběla a zbylé byly žluté a zkažené.

 „ Dej mi ho!“ Chytla ho do ruky snad jako žezlo.

 „ Óoo pan kamenů, to jsou exempláře,“ ozvalo se jí za krkem. Leodos jen uznale přikývl a přičichl k jejím vlasům. Ach bože, stále je to granátové jablko. Jak mi to připomíná dětství.

 „ Díky pane,“ znovu se nechutně usmál. Juditha to nevydržela a zašklebila se.  Copak nezná mátové listy? Příšerné.

 „ Vidíš Leodosi?“ Ukázala mu disk, tak přenádherně vyleštěný. Zahlédl v něm svůj mléčný odraz.

 „ Hezké, hlavně že to není diamant!“ Na nic jiného už nečekala. Sebrala ho a spěchala dál.

 Tmavě růžový samet, bílý len a sušenkový kašmír, trpká vůně hrušek a kardamomu, kadidla pro bohyně, hromady květin, sazenice masožravek, dvě burshidionské mozaiky, silikonové prameny, motýlci na klopy, kajan a tyrkysová tvářenka, vypreparovaný ježík, odbarvené tyrkysové a lila leopardí kůže, exotické plody-papričky, kešu a rebarbora, papyry, plasty, mimozemská žluč a disketa s DNA.

 Nenažranost královen.