Ona, královna Perferie, nejpyšnější a zároveň nejvíce podceňovaná, ta která chodila doslova přes mrtvoly jenom kvůli moci, ta která bez šminek, zlata a perlových hadrů nebyla nic, ta která věřila v osud a svůj božský původ a hlavně ta, kterou ty diamanty a vláda totálně zdevastovaly. Najednou takováto velekněžka hříchů se cítila v koloběhu Perferpolis, jako nicotný střípek zlatého skla. Zoufalá, malá v moci tmy, znetvořená, chudá… Sama. Jako by dobro vyprchalo z jejího ideálního prostoru, jako by se jí chtělo věřit těm povídačkám o tyrkysových. Ta nevyléčitelná schizofrenie, to Perferie přenášela takové moučné červy, jako povinné očkování královen. Jako sirup z Leodosových snů, jenž drtí nervy, těkala ve vzduchu Pandie, jenž toužila po vakcínách stejně chtivě.

 Otupělá ranami, nadávkami… Láskou. Takový strach, že ho ztratí ještě dřív, než doopravdy odjede. Chtěla se alespoň v jeho očích uklidnit, když si on, chudáček, neuvědomoval, že v Istarii všechno končí. Tak jsme ho zklamala, bohyně. Tak moc. Dělala jsem takové chyby, takové naschvály, scény… Dobře víte, že bych je nejradši dělala znovu. Můžu mu odpustit, že mě zmlátil, můžu mu odpustit, že mi nadělal modřiny, ale nikdy nebudu schopná mu odpustit, že se dobrovolně jel zabít. Mám takový strach a zároveň jistotu… Ano, zemře tam. Zase si myslí, že jsem zešílela. Ale ať má naše armáda tisíce či milióny… Zbraněmi a počtem nepřemůžeme nemoci a nestvůry pralesů… S další překročenou řekou budu prázdnější a prázdnější… Ten nápor nebudu moci dlouho zvládat. Asi jako on, taky jsem ho dohnala k tomu, co nechtěl. Budu do mě valit svoje city, dokážu mít dokonalou přetvářku, snad lepší než pohřební maska. Jen to celé bude mrznout na konečkách prstů. Jen chlad, zamrzlá, k srdci se nic nedostane… Zamrzlá ve skořápce, abych o něj nepřišla moc brzo, zamrzlá jen abych víc nebrečela.

 Nespíš to ten zmetek Indipth ani nečetl. Divím se mu? Jistě, že né. Nejspíš se dozvěděl, že je to z mých rukou a hned sluhu proklál mečem. Ach, kdybych byla v jeho kůži… Udělal bych to samé. Nějak si nezasloužím věci kolem sebe, je konec kresbám pomoci. Na to nemám žádné přátele. Nikdy jsem žádné neměla. Stále lepší, než vlastnit jedinou myšlenku toho nejhoršího a vizuálně ho zbožňovat. A ve vzduchu jsou cítit máky a hlavy těch mrtvých rozsekaných pávů…

 Nebylo tady ni nového, jen vedle sebe leželi, každý v jiných myšlenkách, planetách, jako jiný hrdina… Alespoň jejich spletité aury se mohly dotékat. Lilie, sušené listy, routa, revoluce, výcvik, nerosty, bohyně, plastika, plyš. Stvoření ze zkyslého mléka, PDA, krve, heroinu, bromu, tekutého oxygenu a krystalek dusíku, modřin, zarudlých očí, zlatých náramků, žíní, pláten kůže, plísně, řeznických výrobků, cukrové vaty, kulek. Princezna. Žíly, otrávená, víno, šílenost, uškrcená, peří, Vendeta, Fame, Diamond, Gold, Jewel. Nový rozměr.

 Kvůli jednomu pitomému cáru papíru. O Juditě je lepší nevědět nic než všechno. Stejně se ho zbavím, ale až tohle celé skončí… Je moc brzy, její ochranná ruka se ještě celá chvěje na to, kdy udělám chybu.  Stejně už jí vůbec nerozumím. Nejdřív vyřvává, že zemřu, jako by z toho měla radost. Zabíjí mě svými slovy a topí v produktivitě slz a teď? Posílá mě tam. Chce to… Jistě, mrcha se pokořila a pochopila, kdo je král.