„ Je něco, co by překazilo tvůj odjezd?“. Už nebude Perferie, již nikdy nebude Perferpolis. Všechno zanikne, všechno. Kanibalové se budou plazit po mém trůně, budou spát v mém hedvábí, budou snít o místech, které patřili jenom mně. Zabijí krále králů, zabijí Leodose. Nebude pohřben, již ho nikdy nespatřím. Největší čistka v historii. Díky naší krvi nabijí potomci hybridní stavy ještěrů a silikonových panen v latexu. Až zemře… Moje hlava bude to nejcennější, dostanu takovou cenu, jakou teď nemám. Zaženou mě do Jersudálému a tam se o mě porve Grencie. Budu vykládaný kousek, vidím ty jejich Sdatské úředníky, jak ze mě budou páčit rozumy o území… O tom, jak se postavit Istarii. Moje smrt jako vykoupení… Bude to bolet, bude to už jedno, když zabijí jeho… Budu už tak mrtvá. To já budu trpět za Leodosovy předky. Nechci zemřít, bohyně! Nikdy nechci zemřít.

 Bez dlouhého myšlení zakroutil hlavou a položil ji znovu na její bok.

 „ A kdybych nosila tvého syna?“ Otupená pláče, ani to s ní nehlo.

 „ Ale Jud?“ Napřímil, snažit se zachytit upřímný pohled. Nic nedostal.

 „ Odjel nebo né?“ Skřípavě zašeptala do černa zlata.

 Neodpovídal, jen prohlížel grimasy, tělo, city. „ Odjel,“ špitl. Zabolelo to tak stejně jako celý dnešek. Studený nával, tak těžko se jí teď tlačily slzy, poslední šance vyprchaly.

 O chvíli déle něco potichu špitala. Nerozuměl jí, byl to svět snů, jeho svět rozechvění a obav. Jeho svět nejistot narušovala mluva ještě před sjednocením. Do jiného času, prostoru, možností…

  Seděla v obrovském barevném kruhovém okně. Dlouhé nohy se jen těžko do toho malého prostůrku daly poskládat. Tma, pouze několik světelných záblesků, mžourala do dálky. Kraj a na jeho kůži válečný tábor ozářený divokými ohni. Po pažích sjela vůně vlhkosti a kapek sněhu. Šum a vůně moře. Patřila sem.

 „ Tady si!“ Štěkl nepříjemný hlas. Byl to ten švih, přehodila pohotově nohy a proskočila na mozaikovou zem. Tak automatické, tak ten hlas znala… Jen ho zařadit.

 „ Indipthe?“ Zamračila se do šedého obláčku před poměrně malým polonahým upištěným hláskem.

 „ Co tady pro bohy děláš? Hledal sem tě po celé Pristicii“. Pristicie, zalesklo se jí před očima…

 „ Jersu…“ Nebyla schopná to říct nahlas. Dokázal se skvěle mračit. Indipth, až přespříliš výrazný… Ostrá brada, výrazný nos, ošlehané mastné vlasy a spousta modřin po jeho bílém odrazu těla.

 „ Já mám být v Perferpolis. Indipthe! Co tady dělám…Snad né, ach jen to né?“ S takovým návalem žalu si dala ruku před výronem očního moku.„ Ty!“ Udělal ve vzduchu kolečko směrem k ní. „ Slušnej absťak… Dojeď si to,“ strčil jí do pusy trubičku, z které se hulilo množství spálené trávy. Sebevědomě od ní odešel a posadil se do proutěného křesla. Už nic nevnímala, to depresivní šero, potulné noční záře… Jen ta chuť, ta volnost svalů, volnost mysli. Být znovu nesmrtelná… Až přespříliš rychle to skončilo…

 „ Dej mi ještě…“ Rozklepaly se jí ruce a okamžitě k němu vypálila pokojem plným nepořádku.

 „ Tak ze sebe sundej ty hadry,“ nahmatal kus plátna ve tmě. Byla to tvrdá látka, těžká a třepila se jí za zády, když jí opatrně na krku rozmotávala. Zůstala civět na svoje nepřirozeně bílé ruce.

 „Sedej!“ Plácl si do stehen s prošívanými kalhoty. Poslušně jako pes poslechla a vpadla na jeho nohy.

 „ Aby si neřekla, že jsem hajzl.“ Zapálil jí další sbalené listí o ten svůj doutnající váleček. Znovu to cítila až v žílách. Nechal to malé dítě na kapačkách cucat dehet.

 „ Ty měl jsem strach, jak si kecala ty kraviny o Perferii nebo co. Nechápu, co by si měla dělat v Perferii…“ Vdechoval vůni mořských vrtů a seno.

 „ Co je s Perfer…“ Znovu si dala.

 „ Právě, že nic, princezno. Stejně. Dostanu je!“ Uzloval rozcuchané vlasy, kde zasychalo maso z boje a mastnota kuřat z večeře.

 „ Pojedu s tebou.“ Přikývla si sama pro sebe.

 „ Ty to nezachráníš.“

 „ Stejně s tebou pojedu,“ odhodila nedopalek za křeslo, které tak strašně skřípalo. A hned se natahovala po chladném mahagonovém stolku s kachlíky po dalších poházených.

 „ Už ti to stačilo!“ Stáhl jí nazpátek.„ Co kecáš?“ Vytrhla se a tak lačně dostat ještě trochu látek do sebe.„ Né stačilo!“ Zaryl nehty do ruky, kterou bez zaujetí prohlédl, ale Judithě přivedli jiný pocit. Bolestiví, nereálný. Byla to ta černá, zanesená kapilára na jejím sněhobílém porcelánu mořských gejš.

 „ Né, chci to ještě…“ Zkusila to naposledy ukřivděně.„ Už drž hubu!“ Probodl jí hořce čokoládovýma očima. Věřila jim, poslouchala je. Uložila se do nich… Jen na chvíli. Chtěla si ho udobřit.

 „ A co ta Perferie má? Samý řád a strohost. Myslí si, že budou dokonalý, ale jen jim toho zlata čímdál víc ubývá… Klepou se na tom svém pískovišti, abychom jim neukradli to poslední… To zlato chceme, ale všichni.“ Odkašlala si hnusným zvukem plic.

 „ Stejně to zlato jednou budeš mít. Až je vymlátím, vystavíme si hlavu Leodose, tady v ložnici…“ Mávl rukou ke skleněné skřínce. Dost jednoduché, ale přitom moc krásné. Zdobené malými ptáčky na reliéfech, ještě že byli stříbrní… Nepoznala by je jinak.

 „ Leodos?“ Hypnotizovala malou hromádku drog, která jí tak neskutečně lákala

 „ Hm. Měl to bejt perfektní král. Měl ty nejlepší předpoklady, jen jeho papínek byl vochlasta, co vyžral celou pokladnici. Nemá nic jinýho než hromadu dědiců, který mu budou tak nanejvýš ožírat kosti.“ Stále jí kudlal vlasy. Byli tak povadlé a neskutečně moc padaly.

 „ Doufám, že mi tu jeho nevěstinku necháš… Už jsem si dlouho nepohrála.“ Svůdně mrkla. Ani to s ním nehlo, byl zvyklý na její provokace. Přeci jeho žena byla ta největší mrcha v Jersudalému.

„ Tvůj otec udělal dobře, že pro tu smlouvu vybral Grencii. Nevydržel bych, kdyby si byla v posteli toho pozlaceného kašpara, co nemá na rolničky.“