|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Mé kroky zamířily k cestě, kterou jsem miloval. Zblízka se ozval zvuk traktoru. Chtěl jsem zmizet, ale bylo již pozdě. Traktorista mě spatřil a namířil svou obludu přímo na mě. Vzpomněl jsem na dávné chvíle hrůzy, kdy mě s rozesmátým obličejem, z něhož kapalo šílenství, honil po poli, najížděl na mě, v poslední chvíli uhýbal a křičel nesrozumitelná slova. Byl to Náš Vlastíček, traktorista, kterému jinak vesnici neřekli. Teď se blížil svým stylem. Zůstal jsem stát. Dvě obludy se blížily. Metr ode mě šlápla jedna druhé na chřtán a já si oddechl. Z kabiny se ozvaly kletby, načež vyskočil Vlastíček. Přiběhl ke mně, zahrozil pěstí, vykřikl, že to bude příště horší, a odjel. Lomcovaly mnou smíšené pocity, ale převládl jeden. Hrdost na sebe. Poté jsem mávl rukou a pokračoval dále.
Roztrhané oblaky ukazovaly různou tvář, chvíli se vzájemně pronásledovaly, aby pod bičem větru odpluly, uvolnily místo modři, a mně se naskytl pohled na oblohu bez mráčku,…, zároveň jsem si se slzou smutku uvědomil, že bez nich to není ono, každá obloha potřebuje svůj ksicht, své proměny jako člověk. Stejně tak jsem hledal výrazy smutku, veselí, okamžiku překvapení, odstíny nálad u zvířat, všímal si bezelstnosti štěňátek, výrazu jejich radosti nad poskakujícím míčem, nemotorné ostražitosti koťátek, jednou mě vyděsili splašení koně, dlouho jsem měl zaražen v mozku jejich pohled, až byl překryt klidem a ušlechtilostí jejich souputníků, napadlo mě, jak se oči zvířat a lidí mohou shodovat…Když jsem sledoval ve výběhu vepřína očka prasat, napadlo mě, že se všechna shodují s očima Našeho Vlastíčka.
Jeden čas jsem byl uchvácen želvou, chodil jsem se na ni dívat k sousedům, fascinovalo mě, jak přizpůsobila sobě čas, pokořila jej, vybavil jsem si v čase, místu a prostoru sousedku, paní Markétu, které dali přezdívku Želvička proto, že než vysloví „kombajn“, je po žních, na směny do továrny chodila o dvě hodiny dříve, mistr ji chválil, že má propracované výrobky a srovnané jedna báseň. Kdysi jsme s Janem zkusili ochutnat kozí mléko, zapomněli zadržet dech, málem se z toho zápachu pozvraceli a tím vyvolali salvu smíchu u Vency, Kozího krále, ale i u jeho svěřenkyň. Od té doby vím, že všichni členové kozího společenství mají veselý, až šibalský úsměv. Vzpomněl jsem na ovce, které Venca také choval, a vzpomněl na jejich klidný úsměv, zatímco u berana tomu bylo přesně naopak. Zaplavila mě vlna zděšení a smutku, když jsem je viděl ostříhané,…, představil si sebe, Jana, jeho sourozence, jak nás zohyzdil kovář, amatér, co mi nikdy neukázal výheň, který měl z toho legraci a v hospodě tvrdil, že nám stvořil nový účes. Jakoby nás beran vyslyšel, zaútočil na kovářovu zadnici a poté pyšně odkráčel ke svým ovečkám. Kráčel jsem dále. Ze vzpomínek na mě vyskočil houser, až jsem se vyděsil. Bylo mi v té době sedm let, napadl mě zezadu, najednou jsem cítil jeho zobák na lýtku, stehnu, hýždích, výš se nestačil proštípat, protože ho kolemjdoucí odtrhli a odhodili pryč. To samé plánoval krocan, než však mohl uskutečnit plán, přejelo ho auto. V hlavě mi vířily obrázky jednotlivých živočichů, přeskočil jsem potůček a přitom zahlédl skokana. Náhle jsem strnul. V dálce se pásly srnky. Na filmový pás se k nim skokem přidal Život, ony se rozběhly, on též, jedna ze srnek se zastavila, jižjiž byl u ní, dostihl ji ve své hrůze i kráse, ostatní byly dávno pryč, ona stála, poté se jí podlomily přední nohy a padla na zem. Když jsem k ní přišel, zjistil jsem, že nedýchá. Za ní stál Život, střídavě nás sledoval, poté se pomalu obrátil a odcházel. Napodobil jsem ho a šel do vesnice pro Jana, abychom srnku zakopali.
Potom se mi řadu dní do přírody vůbec nechtělo. Začaly mě oslovovat různé věci. Ty aspoň neprožívají svůj živý osud, když mají svůj nehybný. Pro sebe jsem jej pojmenoval živýmrtvý osud. Přemýšlel jsem o všem tak, až mě rozbolela hlava, a nakonec se obrátil na Jana. Okamžitě situaci pochopil, zavedl mě k nim domů, bylo vidět, že se za vše trochu stydí, a nakonec se zeptal: chceš, abych ti ukázal tři pro mě nejvzácnější věci? Přikývnutí z mé strany bylo víc než výmluvné. I když jsme byli v tu chvíli sami, obezřetně se rozhlédl a poté někam odběhl. Vrátil se s malou skříňkou. Přísahej, že nic nevyzradíš. Ochotně jsem vše vykonal a Jan otevřel skříňku. Nejprve jsem spatřil propisovací tužku černé barvy. Poté vyndal ohořelý papír. Jako poslední se před mými zraky objevila fotografie neznámé dívky. Vzhlédl jsem k němu a on promluvil. Řekl, že touto tužkou mu napsala dívka vzkaz na papír. Četl jsem slova lásky k němu a že přikládá svoji fotografii. Jan chvíli mlčel a poté tiše řekl: krátce nato ji odvezli do nemocnice, odkud se již nevrátila. Zemřela na leukémii. Papír chtěla před odjezdem spálit, ale její sestra ho na poslední chvíli zachránila.
|
|
|
