POVĚST O KAMENI A MODERNÍ DOBĚ.
Přicházím ke kameni, třikrát zaťukám a kámen se otevře. Vcházím. V jednom koutě leží poklad nezměrné ceny, v pravém stojí zakletá dívka, jež sloužila na statku před mnoha lety. Znovu zaťukám, teď na nejkrásnější část pokladu – briliantový prsten. Tento skočí do připraveného pytle stejně jako ostatní části pokladu. Poté přicházím k dívce, cosi šeptám, beru ji za ruku, hledím do očí, ona se probouzí a společně kráčíme k východu. Po třetím zaklepání nás kámen pouští ven. Poklad odevzdávám, vesnice a já, s deseti procenty nálezného se stáváme velmi bohatými. A dívka začala pracovat na vlastním statku jako služebná. Vedle jejího lůžka se nacházel ve zmenšené podobě tento kámen,…, sáhl jsem do kapsy, tam nic nebylo, a přesto jsem se cítil bohatý .
POVĚST O TRAKTORECH.
Traktory jsem přesadil do sedmnáctého století a vytvořil z nich dvě skupiny. V první stály v šiku modré, proti nim červené. Na můj povel vyjely proti sobě. U modrých seděli za volantem ušlechtilí rytíři, u červených loupeživí. Bojovali o to, kdo bude mít nejlépe zorané pole, a tím vyhraje soupeřovy traktory a paní jejich srdce. Kdo prohraje, dostane staré rozbité traktory, převlékne se do montérek bude je muset opravit a předat se vší parádou soupeři. Jak jsem tak přemýšlel, ozval se zvuk traktoru a výkřik: co ty tu děláš!? Z výkřiku vytékal po hektolitrech vztek a jed a původcem byl Náš Vlastíček. Přišel a bez příčiny mi vlepil facku. Poté se otočil, přišel ke svému druhému domovu a namáhavě se soukal do kabiny. Zasáhly ho dva kameny, první do nohy, druhý do zad. Třetí zarachotil o blatník. Vlastíček se otočil, seskočil a začalo pronásledování po poli. Jelikož chodil po práci pravidelně na pivo, které o víkendech doplňoval čím různým, změnilo se vše v komedii. Častoval mě nejrůznějšími výrazy a já v témž smyslu odpovídal. Ve finále zahrozil jako vždy pěstí, jež v mých očích dostala velikost pěstičky, a odejel. Tato postava žila v chalupě se svou matkou, kterou na slovo poslouchal. Jan mi jednou vyprávěl, jak šel okolo jejich chalupy, a najednou slyší křik a pláč. Uprostřed dvorku klečel Náš Vlastíček se sepjatýma rukama, plakal a křičel: odpusť mi, maminko, já už to nikdy neudělám! Uděláš neuděláš, tady máš, aby sis to zapamatoval. A švihala ho proutkem po zádech. Dodnes neví, co provedl. Dodal, že jindy slyšel křik, ale nadával pro změnu on. Zaslechl slova Jenom dvě! Jenom dvě! Potom se dopídil, že matka koupila na víkend jenom dvě bedny piva, ačkoli kupují celá léta tři.
Usedl jsem na kámen, nechal od sebe volně odcházet pověsti a začal opět snít. Z oblohy hledělo mnoho mraků, některé se usmívaly, jiné mračily, pozornost a soustředění zaujal vznešený mrak, s dýmkou, z níž se linul vějíř kouře, náhle přiběhl jiný a sebral mému dýmku i s kouřem, ale přepočítal se, můj si vytvořil jinou s obláčkem, nadále se usmíval a já si uvědomil, že se usmívám také,…, najednou se ozvalo rachocení, spadlo několik kapek, rachocení doznělo, poslední kapky dopadly na zem a na oblohu vstoupila majestátní duha. Kráčel jsem k ní, ona můj pohyb opětovala, krása okamžiku se znásobila, spadl jsem do příkopu, ale neztrácel ji z očí, jednotlivé barvy se vlastní hrou přeskupovaly, snažil jsem se je přehazovat, ale nedařilo se to, a tak jsem je nechal napospas nebeskému osudu. Z dálky se ozvaly hlasy, pomalu se blížily, můj sluch rozeznával původce, byli jimi všichni, s nimiž jsem se od narození setkal, zástup se proměnil v jednoho obrovského člověka, , hlasy vytvořily jednu obrovskou dunivou řeku, která mě ohromila, a já se pod její taktovkou ukláněl, tancoval, měnil směry běhu, chůze, vrátil se do středu, udělal deset dřepů, ozvalo se zarachocení, duha se chápavě usmála, asi vzal mustr od hromů, chtěl jsem zopakovat tóny, ty se začaly linout z hrdla v podobě samohlásek, přidal jsem některé souhlásky a najednou se ozvalo „máma“, „bába“, „děda“, neustále jsem si je opakoval, až vznikla písnička.
Chtěl jsem přivolat též šumy, a tak ústa dostala za úkol syčet jako zmije, což je můj oblíbený had, přestože nás před ním mnohokrát ve škole varovali, sdělovali návod k první pomoci, zkoušeli z něj, a já si v duchu představil, jak se do zadku naší učitelky, která nám právě dávala první pomoc, s chutí jedna zakousla,…, na zmiji mě fascinovala klikatá čára, asi čára života, který se všelijak klikatí. U mě a Jana jsem došel k poznání, že čáry budou klikaté, svěřil jsem mu jednou svůj názor a on beze slova přikývl. Nebyl jsem si ale jist, do JAKÉ MÍRY bude moje čára klikatá. Podíval jsem se na les, jenž v tom okamžiku, jako kdyby četl mé myšlenky, zašuměl, já si hned položil otázku, jestli místo šumů nehraje les samými tóny, on mé myšlenky pochopil, zakýval na pozdrav, bez dirigenta, avšak s větším zápalem poslal tóny-šumy v podobě náznaků hymny, hymny naší, soukromé, začal jsem ji vytvářet hned, nad hlasivkami, pohotově, aby mi neunikla, a z hrdla se vydralo několik tónů. Tyto mé neumělé umění opakovalo tak, jako se rozezpívávají umělci, pokládal jsem se do tónů, tělo a rovnováha je pochopily po svém a náhle se mé celé já ocitlo na zemi.
|
