Těch několik tónů jsem si, ať na zemi nebo vestoje, opakoval, asi jsem porušil nějaký zavedený řád, vzorec chování v určitých situacích, při určitých příležitostech, protože nohy začaly samovolně podupávat, ruce tleskat, přešel jsem do tance, chvílemi si připadal jako Indián, ohněm se stal kámen, okolo něhož jsem běhal ve směru hodinových ručiček, a také proti, chvilkami se stala hlavní tanečnicí pravá noha, poté její družka, do poskoků přibyl tleskot, v tanečních kreacích se podařilo sebrat z povrchu kamene-velitele dva kamínky, ze kterých vznikl doprovodný nástroj,…, teď jsem si začal připadat jako skladatel, zpěvák, tanečník, hudebník a dirigent dohromady, jenom textař se zdál být zasutý někde hluboko, vzpomněl jsem na znovutvoření abecedy, a to se mi moc nezamlouvalo. Někde jsem četl o kouzelné slabice óóm, ani tento návrh se nezamlouval, pořád jsem zůstával soukromým umělcem v akci, kamínky vesele třeskaly do zpěvu a tance, pořád jsem se ale ještě nestal textařem. Defilovalo přede mnou množství slov, podařilo se mi na chvilku zavřít oči, skupiny slov se rázem zhmotnily ve slovníčky, které jsme používali v hodinách cizích jazyků. Ani zde jsem nenalezl to správné slovo. Stačila by mi pouze slova, nikoli věty, od slovníčků jsem přešel ke slovníkům, encyklopediím, jež dostaly přízvisko obrovské a vážné, mé tvůrčí snaze se usmívaly, dokonce smály, něco nesrozumitelného zakřičely, všelijak se pitvořily, něčemu jsem nerozuměl skrze jiné šumy, a to ve chvíli, kdy na mě promluvil Denis Diderot,…, až jsem se ulekl, okamžitě jsem jej z leknutí zaklapl, a vzápětí se otočil, ohlédl se po něm, stál tam a tvářil se smutně, uvědomil jsem si, že v encyklopediích celého světa se nacházejí krásná hesla, krásná slova, která povzbuzují, hladí duši, ze vzpomínek vykročila paní učitelka, která nám těchto několik slovníků a encyklopedií ukazovala jako skutečné na obrázcích a fotografiích. Vybavil se mi Slovník spisovného jazyka českého, Slovník spisovné češtiny, Příruční slovník jazyka českého, Slovník cizích slov. Dále paní učitelka ukazovala obrázky se slovníky Josefa Dobrovského a Josefa Jungmanna, s obrácenými jazyky v názvech. Z vlastní iniciativy jsem zašel o přestávce za paní učitelkou a zeptal se jí, jestli existují slovníky s neslušnými slovy. Pohlédla na mě a řekla, abych se o tom nezmiňoval. Dodala, že jeden z autorů se jmenuje Patrik Ouředník a napsal Šmírbuch jazyka českého, další je Jaroslav Suk a napsal Několik slangových slovníků, k tomu bych ti chtěla říci, že někteří tví příbuzní jsou řemeslníci, například bratranec Václav je zedník, tam se nacházejí také slova z jeho oboru a říká se jim slangová. A těm sprostým a supersprostým? Ta jsou z oblasti argotu, používají je zloději a tak dále. Poděkoval jsem paní učitelce, v tu chvíli jsem vzpomněl na Jana, určitě by se mu zamlouvala. Ale, pravil jsem v duchu, určitě jich řadu zná. Vzpomněl jsem si, že se zmiňovala o slovnících nejrůznějších oborů. To je ono!, zazněl výkřik. Dalším pátráním bylo zjištěno, že se zabývají pojmy z oblasti lékařství, astronomie, architektury,…, mé hledání pokračovalo stále větší intenzitou, a pořád jsem byl na začátku. Existuje oborový slovník, který se zabývá láskou? Hledání nepolevovalo, ale z křižovatek jsem sjížděl k oblastem sociologie, literatury,…, pořád nic. Poté se hledání obrátilo o radu ke dvěma osobám, kterým důvěřuji. Janovi a paní učitelce. Jan odvětil, jestli jsem nezdilinčil, paní učitelka na mě soucitně pohlédla. Bylo jasné, že si slova budu muset vyhledat sám. Sám? Zatímco jsem pokračoval v kreacích, jež mě pomalu zmáhaly, přemýšlel jsem o slovech lásky, s kým bych je mohl nalézat, nacházet v nich něco víc a doplňovat kreace. Na druhé straně mohl do mého světa proniknout málokdo, byl bych rád, kdyby, aspoň v některých okamžicích, nikdo. Vzápětí byla myšlenka zapuzena, přece jenom mi druhá – společenštější – polovina mého Já sdělila, abych své postoje a názory nevyhrocoval. Poslechl jsem a hledal dívku, ženu, s níž bych báječné slovo s jeho příbuzenstvem hledal.
Rozhodl jsem se pro Irenu. Nevěděl jsem o ní nic, její světské příbuzenstvo, včetně Jana, také ne. Pomalu se mi znovu rozplývala podobná scéně s odjíždějícím autem a odcházejícíma očima. Začal jsem opět myslet na prodavačku. Sny vystoupily zpoza rohu a ona vystoupala na piedestal mé touhy ve chvíli, kdy se znovu zjevilo tajemství ukryté pod jejím pláštěm. Dodal jsem si odvahu a vkročil do obchodu. Stála tam ve stejném plášti a vedle se usmíval na všechny zákazníky, také na celý obchod její nový přítel, prý z města. Ani nevím, co jsem koupil, rychle jsem zaplatil, poděkoval, ve zlomku Vesmíru zahlédl její oči, mě na jejich dně a naopak, najednou jiskřička pohasla, s ní Vesmír a já zavřel navždy dveře. Putování dostalo nový směr v podobě Zlé Aleny. Začala být velmi nejistá v rozhodování. Z jedné strany se jí dvořil Jan, jehož jsem začal nesnášet, z druhé projevoval sympatie Radek, syn chalupářů. Zkoušel jsem ji několikrát požádat o schůzku, vždy potvrdila souhlas, ale nikdy se nedostavila. U šestého pokusu jsem vše vzdal. Nevím, jestli to bylo nějaké zvláštní hnutí mysli, úlet či co jiného. Najednou se mi chtělo s obrovskou vášní být ve dvojici hledačů s paní Jindřiškou, tou, jež se prý milovala s více muži najednou, tou, jež si uměla odhodit lokny, pohladit boky jako žádná jiná. Následující den si mě našlo obrovské štěstí, zastihl jsem ji samotnou, přednesl své přání, touhy, nejistoty, ona kývla, jižjiž na nás čekaly čas, místo setkání a my na ně, mělo to být v domku jejích rodičů, kde vlastnila jednu místnost. Nevím, co se stalo, ale právě když jsem přicházel a ona vyšla vstříc, vynořil se odněkud Jan, začal jí sprostě nadávat a odtáhl mě pryč. Potom mi vysvětlil, že je prolezlá všemi hříchy světa, srdce a myšlenky se spojily do rafinovanosti, její tělo se skládá z červů špatnosti. Mě by akorát využila. Trvalo dlouho, než mě vztek opustil. Nakonec jsem mu byl vděčný. Dalším ideálem se stala Prsatá Marta. Nevěděl jsem kam s očima. Na jemný obličej nebo na její chloubu. K našemu sluchu se doneslo, že se svěřila kamarádce, když jí prý porostou dál, že si něco udělá. Mé oči dostaly rozkaz, aby se při pronášení prosby o schůzku dívaly do jejích. Marta to ocenila a pronesla zamyšleným, tichým hlasem: ano. Nazítří byla domluvena schůzka u dubu za vesnicí. Velikán sloužil již pěknou řádku let nejrůznějším setkáním. Kdyby mohl mluvit, mnoho lidí z vesnice i okolí by jeho paměti neslyšelo rádo, ale našli by se i takoví, kteří by rádi zavzpomínali.
|
