|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Sem nás podvečerní kroky donesly. Vál lehounký větřík a koruna se na uvítanou příjemně rozezpívala. Usedli jsme blízko sebe a opřeli se zády o strom. Těžko se mi zakrývalo vzrušení z jejího zázraku, div mě neroztříštilo na milion kousků, když se jím otřela o rameno. Polorozpadlým hlasem jsem začal líčit svůj sen o hledání slůvek lásky. Jí se zalíbil tak, až něžně vzdychla. V duchu jsem se pochválil za to, že jsem nezapomněl tužku a papír. Dohodli jsme se, že slůvka rozdělíme do tří sloupečků. V prvním zazní návrhy Marty, druhý bude vyhrazen mně a třetí, nejkrásnější, oběma společně. Písařkou se stala na vlastní žádost Marta. Náhle zaznělo její křehké ANDĚL, které bylo odměněno nesmělým potleskem. Horečně přemýšlím a z mysli vytanulo KŘÍDLA. Andílek roztáhl křídla, šeptla Marta. A probudila se v něm VÁŠEŇ, zašeptali jsme oba. Rozletěl se do světa a zakotvil v SRDCI, vydýchla Marta. Při vzpomínce na vášeň jím projela BOLEST, vzdychl jsem já. Bolesti vzdoroval SAMOTOU, hlesly naše hlasy. Srdce pomohlo zlatými ZVONKY, pousmála se Marta, které láska rozžhavila DOBĚLA, znělo mé doplnění. Aby zacinkly ve VÝHNI SRDCÍ,…, v ten okamžik jsme se k sobě přiblížili a naše rty se setkaly. Raději tento Vesmír přeskočím a dodám, že jsme seděli, drželi se za ruce, mezi námi papír a na něm napsáno VŠECHNO. Chtěl jsem Martu obejmout a vtom se to stalo. Začala se divně chvět, chvění zesílilo, sesunula se vedle mě a začala se v křečích svíjet. Z paměti vypluly útržky znalostí této nemoci, vzpomněl jsem si na film Kleopatra, kde dávají při záchvatu Caesarovi do úst dřevěnou destičku. V náhlém popudu se podařilo vsunout mé lásce tužku mezi zuby. Záchvat probíhal ještě několik vteřin a ona se z něho pomalu vzpamatovávala.
Marto, Martičko, zaslechl jsem vzdáleně svůj hlas, zatímco ona se rozhlížela kolem. Seděli jsme na bílém koberci, dub zářil bíle, ty také, zašeptl tak blízký hlas,…, a tak jsme tiše seděli, objímali se, Martě se objevily v očích slzy, mně také a nestyděl jsem se za ně.
Do Marty jsem byl zamilovaný až po uši, ona mou lásku opětovala, zbytek prázdnin jsme trávili často spolu, objevil jsem, že má neobyčejnou schopnost pozorovat lidi, vcítit se do jejich myšlení, umí báječně naslouchat dětem, hrát si s nimi, určitě bude dobrou matkou, usoudil jsem. Jenomže osud bývá neúprosný. Jednoho dne mi se slzami v očích sdělila, že se stěhují do vzdáleného města. Zdědili rodinný dům a otec tam sehnal lepší práci. V tom okamžiku jsem si uvědomil, že nezbývá moc lidí, se kterými bych se mohl přátelit. Připadal jsem si jako odsouzenec před popravou. Když jsem pohlédl na horizont, spatřil jsem sebe, jak stojím jednou nohou před a jednou nohou na čáře světa. Vtom mně přeběhl po tváři úsměv. Uvědomil jsem si, že tam v dálce čeká Jan, který mě vyslechne, vynadá, pochválí, zkrátka, zachová se jako člověk. A to mi vlilo bůhvíkolikátou krev do žil.
|
|
|
