Jaro toho roku bylo opravdu studené. Na severních svazích od Žalýho až po Černou horu ležel sníh ještě v polovině dubna a na Prvního Máje napadl nový. Ani červen moc teplých a slunečných dní nepřinesl. Obloha byla temná, déšť a studený vítr znepříjemňovaly každý pohyb mimo sucho a teplo naší chalupy. Sluníčko jen nesměle tu a tam prokouklo mezi hradbami mraků, aby se hned zase na několik hodin schovalo.

      Cestu z Černého Dolu, kolem zastávky autobusu a přes potok směrem na Zrcadlovky, jsem šel snad tisíckrát, ale nikdy mi nepřipadala tak dlouhá jako dnes. Již dávno jsem minul boží muka a brodil se bahnem v úvozu, až se konečně za výběžkem lesa objevila Horáčkova a v dálce i naše chalupa. Už abych byl doma.

     Žena mne již netrpělivě čekala. Na hrnci poskakovala poklička a nezaměnitelná vůně bramboračky se linula po celé chalupě. V tom bliklo a zhaslo světlo. Jako obyčejně vypadl proud a stoprocentně nepůjde až do rána. Vítr zesílil a meluzína kvílela tak silně, že se stejně nedalo spát. Seděli jsme v kuchyni, kde v kamnech dohořívala poslední polínka. Mihotavé záblesky světla, procházejícího přes dvířka kamen, poskakovaly po protější stěně. Postavil jsem petrolejku na stůl a vysunul knot. Žlutavé světlo zalilo světnici a zahnalo strašidelné stíny do koutů. Marie luštila křížovku a já jsem se snažil naladit na tranzistoráku jednu ze zakázaných a rušených rozhlasových stanic. Nakonec jsem jej vypnul a šel jsem spát.

      Bylo již dávno po půlnoci, když mne probudila bouřka. Blesky křižovaly oblohu a burácení hromu otřásalo okny. Vtom se zablesklo a zároveň se ozvala ohromná rána. Chalupa se zatřásla a v kuchyni bylo slyšet rachot skla a ještě další zvuky, které jsem neuměl rozpoznat. Ihned jsme běželi do kuchyně a tam nás čekala spoušť. Roztříštěné okno, všude poházené nádobí z polic, které ležely na zemi a ještě jedno překvapení. Tam, kde visely na zdi poličky, byla opadaná omítka a pod ní k našemu údivu ocelové dveře. Blesk patrně prolétl oknem na dveře a zpustošil vše, co mu stálo v cestě. Nikdy jsem o dveřích neslyšel a ani žena si nevzpomněla, že by se rodiče o nich někdy zmiňovali. Úklid nám zabral téměř hodinu. Bouřka se zatím utišila a tak jsem ihned usnul.

     Druhý den jsem odvezl okno na zasklení a kupodivu se počasí umoudřilo a celý den svítilo sluníčko. Po noční bouřce ani památky. Odpoledne jsem našel v kůlně kliku a pokoušel jsem se dveře otevřít. Byly zamčené a tak, když do zámku nešel zastrčit ani jediný z asi deseti klíčů co jsem po chalupě našel, jsem alespoň obcházel chalupu s metrem a snažil jsem se dopočítat, jak velký prostor za dveřmi může být. Po několika neúspěšných pokusech jsem to vzdal. I ženu zajímalo, co za dveřmi mohlo být, a tak jsme zatím o opravě omítky neuvažovali.

     Pan Studnička z Jánských Lázní byl sice jen kovář, ale po okolí se o něm říkalo, že žádný zámek před ním neobstojí. Byl to chlap jak hora, ruce jako lopaty a vousy jako Krakonoš, ale dobrák od kosti, dodávali místní. Nejdříve nechápal, co mu vyprávím, ale pak přislíbil, že se na ten zázrak přijede podívat. A také přijel. Dveře prohlédl, oťukal a znalecky pokýval hlavou. Dobrá práce. Pak se sehnul a oklepal zbytek omítky z dolního rohu a začal se smát. To snad není možné. Ty dveře dělal můj děda. Tak jako si malíř podepisuje své obrazy tak i kováři si dělají své značky. A můj děda dělal do levého dolního rohu malý dvojitý křížek. Určitě to byl on. Pamatuji si, jak jsem jako kluk chodil za ním do kovárny. Hned pookřál a začal prohlížet zámek a asi padesát klíčů, které si s sebou přivezl. Nechtěl bych dveře poničit a tak budu muset klíč vyrobit, prohlásil po skleničce jalovcové. Pak se s námi rozloučil, ještě jednou se podíval na dědečkovo dílo a odjel.

     Pracovní povinnosti mne na pár dní odvály do jižních Čech a sotva jsem se doma ohřál, tak jsem musel na školení do Prahy.  Ke všemu onemocněla maminka mé ženy, která bydlela ve Vrchlabí sama v domku a tak tam žena musela odjet, aby se o ni mohla postarat. Vrátil jsem se ze školení a byl jsem doma tudíž sám.

   Seděl jsem před zápražím, jedl knedlíky s omáčkou z kastrůlku, což moje žena nenáviděla a sledoval slunce, jak zapadá za Jankův kopec. Hlavou se mi honily myšlenky o dnech příštích a úplně jsem zapomněl, kolik je hodin. Z rozjímání mne vyrušil zvuk přijíždějícího auta. Otočil jsem se a po cestě se blížil Moskvič pana Studničky. „Máte ale štěstí“, halekal na mne místo pozdravu. „Dobrej večír“. „Dobrej“, odvětil jsem v očekávání, co bude následovat. „Našel jsem doma knihu, no nebo spíš sešit, kam si děda psal, kdy co a pro koho dělal.

 A opravdu jsem tam našel, že nějaký Hronský si u něj objednal dvojité ocelové dveře se zárubní o neděli 25. září 1898. A také popis klíčů. Což znamená, že dveře jsou dvoje za sebou a jsou třeba dva klíče“. V tom sáhl do kapsy a vytáhl svazek jak od hradu. „No výborně“, zahalekal jsem a táhl pana Studničku do kuchyně.

 „Ale má to jeden háček mladý pane. Vám to nepřipadá divné, že si někdo před sedmdesáti lety nechal udělat ocelové dveře jen tak pro nic za nic?“ „Co je zase za problém“. „No myslím, aby za nimi třeba něco nebylo“ a zvedl významně obočí. „No jak myslíte“, utrousil, když se střetly naše pohledy a vykročil ke dveřím.

       První zámek se mu podařilo odemknout na druhý pokus. Podíval se na mne a bylo vidět, že je na to hrdý. Dveře však stále držely jak přibité. „Dojdu si do auta pro pajcr", zahalekal a za chvilku se vrátil s asi metrovou tyčí. Chvilku s dveřmi zápolil a ty se pojednou s rachotem a vrzáním otevřely. Za nimi byla mezera asi patnáct centimetrů a druhé dveře o poznání rezivější. Na podlaze ležel nějaký předmět a po očištění jsme zjistili, že je to zbytek křížku.

„No dyk jsem to říkal“, podotknul a začal čistit druhý zámek. Ten kladl odpor trochu déle, ale nakonec kováři stejně podlehl. Zasunul páku pod dveře a vší silou se o ni opřel. Dveře se s rachotem otevřely. Z prostoru za dveřmi zavanul studený zatuchlý vzduch. Strčil do prostoru hlavu a houknul na mne: „baterku nemáte?“ Světlo svítilny prozradilo, že prostor za dveřmi je necelého půl metru hluboký a metr a půl široký. Komín to nebyl, protože končí ve stropě. Na podlaze ale bylo několik ztrouchnivělých prken a pod nimi otvor. Nebo spíš jen trhlina do země. Tak půl metru dlouhá, ale jen asi dvacet centimetrů široká v nejširším místě. Svítil jsem do otvoru, ale dno vidět nebylo.

        Opět jsme zavřeli dveře a pan Studnička mi podal klíče se slovy „já nevím asi bych to celé zazdil“. Řekl si o padesát za klíče a odjel. Ten den jsem již dveře neotevřel a byl jsem dost zklamaný, že tam v podstatě nic nebylo. Ne že bych snad čekal poklad, ale něco tam být mohlo. I Marie byla zklamaná, že jsme tam nic nenašli, ale při pohledu na trhlinu v zemi tvrdila, že má divný pocit.

    Týdny a měsíce ubíhaly a stále ještě jsem nebyl rozhodnut co s dveřmi udělat. Jednou, bylo to těsně před velikonocemi, jsem odjel na seminář do Plzně. Poslední den jsem byl jak na trní a spěchal jsem domů. Vrátil jsem se v sobotu kolem desáté. Již v předsíni byla cítit vůně zelňačky, kterou tolik miluji.

 Je divné, že mi nejde žena naproti, divil jsem se. Kuchyň byla prázdná, ocelové dveře otevřené dokořán, prkna na zemi odstraněna. Otvor byl ale malý na to, aby tam mohl někdo spadnout. Začal jsem běhat po chalupě i okolo a volal jsem na ženu. Nikdo nikde. Kdyby někam šla, tak přeci zamkne a nenechá polévku na kamnech. Byl jsem zoufalý a nevěděl jsem, co mám dělat. Snad jestli u Horáčků a rozběhl jsem se tam. Pan Horáček nic nevěděl, ale nepropadl panice a telefonem zavolal na policii. Přijeli asi za půl hodiny. Třásl se mi hlas, motal jsem páté přes deváté a trvalo mi dost dlouho, než pochopili, že se Marie ztratila. Prohlédli okolí a ujistili mne, že se určitě najde a odjeli. Na dveře jsem v této souvislosti ani nevzpomněl. Seděl jsem za stolem, přicházel večer, ale nechtělo se mi rozsvěcet. V tom slyším šramot v chodbě. Otevřu dveře a proti mně stojí Marie. Bílá jako křída, rozcuchaná, unavená a vyděšená a špinavá. Objala mne a začala brečet. Trvalo dost dlouho, než mi postupně vysvětlila, co se vlastně stalo. Vařila a napadlo ji, že se za dveře ještě jednou podívá. Když otevřela první dveře tak se ji zdálo, jako kdyby za dalšími slyšela hlasy. Když otevřela i tyto, tak ji překvapilo, že z otvoru v zemi vychází světlo. Odsunula prkna a pak se to stalo. Něco nepopsatelného ji k smrti vyděsilo. Dál si jen pamatovala, že běžela hrozně dlouho a stále ten hlas za sebou slyšela. Nakonec asi padla vysílením a stresem. Když se probrala, tak zjistila, že je víc jak pět kilometrů od naší chalupy a vůbec nechápala, jak se tam dostala a co se vlastně stalo.

        Byla unavená a vyděšená a trvalo jí nejméně další hodinu, než našla cestu podle potoka dolů ke vsi. Celkem byla pryč pět hodin. Byl to tak silný nervový šok, že jsem musel ještě ten den vyhledat lékaře. Nějakou dobu strávila v nemocnici a brala sedativa. Nikdy o tom nechtěla již mluvit a musel jsem slíbit, že se nebudu nikdy na nic vyptávat.

      Otvor v zemi jsem zabetonoval, dveře jsme vysadili a prostor zazdili. I tak jsem chalupu nakonec musel prodat a odstěhovat se do Vrchlabí, do domku po matce. Nevím, co vše žena prožila, ale od té doby se již nikdy nedovedla smát jako před touto událostí. Prostě to nebyla ona, tak jak jsem ji znal. Stále žila v nějakém strachu a nervozitě. Ani přestěhování nic nezměnilo a sedm let po té události, téměř na den, zemřela na srdeční slabost ve Vrchlabské nemocnici.

       Dnes po mnoha letech mi stále není jasné, co ji mohlo tak vyděsit.

Dokonce jsem slyšel názor, že podobné díry mohou být časoprostorovou bránou nebo také tzv. dírou do pekla odkud vycházejí hrozné příšery a bytosti. Takové díry jsou prý na hradě Trosky a Blaníku ale i jinde a lidé je již dávno pro jistotu zaházeli. Člověk se někdy snaží porozumět věcem, které prostě logicky ani vysvětlit nejdou. A možná, že je to i dobře, že všechno nevíme a všem věcem nerozumíme.