Byl podzim roku dva tisíce šest. Krásný barevný a vlahý podzim. Seděla jsem na verandě naší chaty a popíjela kávu. Chatová oblast byla již téměř prázdná. Jen tu a tam se kouřilo z komína, což bylo znamení, že tam ještě někdo je. Hluboké ticho přerušoval jen šelest padajícího listí a houkání vlaku v dálce. Slunce pomalu mizelo za neproniknutelnou hradbou lesa a začalo mě být trochu chladno. Vklouzla jsem do silného vlněného svetru a pozorovala poslední paprsky ve větvích vysokých stromů. V dálce se ozval zvuk motoru. Podívala jsem se na hodinky. „To bude určitě Jiří,“ napadlo mne. Vešla jsem do kuchyně a postavila na kamna smaltovanou konvičku. Motor Trabantu utichl a netrvalo dlouho a byly slyšet kroky ve verandě. „Máš?“ zeptala jsem se. „Mám,“ odpověděl Jiří a postavil na stůl několik balení soli a čtyři velké svíce se zlatým křížkem.

     Vše začalo vlastně před několika měsíci. Chata patřila dříve rodičům a po smrti maminky tu otec trávil od časného jara, až do pozdního podzimu. Když před dvěma lety začal otec stonat, nechal chatu přepsat na mně. Když pak letos v červnu zemřel, začaly se tu dít divné věci. Občas se v noci ozvaly kroky, nebo slabé praskání a vrzání. Postupně bylo zvuků víc a víc. Nakonec jsme s mužem usoudili, že to tak nemůžeme nechat.

      Někdy koncem července přivedl Jiří nějakého léčitele a psychotronika, aby se podíval co se tu děje. Procházel po chatě, v rukou měl podivný zkroucený drát a ten se tu a tam prudce otáčel. Nakonec řekl, že by bylo dobré s duchem promluvit a vysvětlit mu, že má odejít. Jenže jak mluvit s někým, koho nevidíte. Asi po měsíci se Jiří domluvil s místním farářem. Za drobný příspěvek na Jesenický kostelík, byl ochoten se na tu věc podívat. Přišel v bílém hávu až na zem, se zlatým křížem na prsou, v levé ruce knihu a v pravé kropáč.  Chodil po celé chatě, mumlal latinská slova a vše pokropil svěcenou vodou, trochu zapáchající patrně kadidlem.  Jenže při dalším úplňku se ozvaly kroky a šramot opět.

    Muž na mé naléhání oslovil pana Valáška, který měl na svých internetových stránkách docela dost dobré reference. Ten mu pak doporučil, zapálit velké kostelní posvěcené svíce, dvě u dveří a u každého okna a kolem celé chalupy udělat kruh ze soli. Ale musí to být silná vrstva a nesmí být kruh nikde přerušený. „A svíce musí dohořet sami, nesmí se uhasit,“ dodal ještě do telefonu.  A tak muž sehnal svěcené kostelní svíce, asi patnáct kilo soli a vše přivezl na chatu za mnou.

     Voda ve smaltované konvičce divoce vřela, a tak jsem zalila kávu pro Jiřího a bylinkový čaj pro sebe. Pak jsem přinesla ze spíže kompotové sklenice a svíčky jsme postavili do nich. Pro jistotu. Po setmění vzal muž několik balení soli a šel dělat ten kruh. Nechal kolem chaty mezeru asi jeden a půl metru a sypal a sypal. Když byl kruh hotový, zapálili jsme svíce a postavili je ke dveřím a k oknu. Tu noc jsem nemohla usnout. Blikající světlo svíček a také trochu nervozita. Pojednou bylo ráno a svíčky ještě stále hořely. „Budou hořet až do večera,“ řekl muž a vyšel před chatu. Opatrně překročil solný kruh a přinesl dříví do kamen. Ten den byl takový zvláštní. Stále jsem chodila kontrolovat svíčky, a pokud jsme na chvilku opustili chatu, tak jen na opravdu nezbytnou dobu. Večer opravdu postupně svíčky dohořely a během noc se nic zvláštního nestalo. Druhý den jsme zazimovali chatu, zavřeli okenice a jeli domů, do našeho panelákového bytu.

    Měli jsme takový zvyk, že jsme vánoční svátky trávili na chatě a dcera se zeťákem a s dětmi za námi na Štěpána přijeli. Dva dny před Štědrým dnem jsme dojeli na chatu. Leželo tu dost sněhu a tak jsme auto museli nechat na horním parkovišti a poslední kilometr jít pěšky.  Všude bylo mnoho stop od zvěře, ale naše stopy byly první. Když jsme se blížili k chatě, muž se pojednou zastavil a pokynul mi rukou, abych i já stála. „ Vidíš to,“ zeptal se mne. „Nevím, co myslíš,“ odpověděla jsem. „Podívej se na ty stopy. Žádná stopa nepřekročila ten solný kruh.“ Solný kruh byl jistě za tu dobu pryč a všude leželo tak deset až patnáct centimetrů sněhu. Ale měl pravdu. Všechny stopy se přiblížily na metr a půl od chaty, pak změnily směr a pokračovaly jinam. „ Zvláštní, opravdu zvláštní,“ musela jsem potvrdit.

     Konečně bylo zatopeno a na kamnech stála smaltovaná konvička s vodou na čaj. Zatím jsem měla stále na sobě ten huňatý svetr, než se chata prohřeje. Ten večer jsem poslouchala každý zvuk, ale bylo ticho a klid, jen někde zahoukala sova a v dálce zaštěkal pes. Za dva dny přijeli mladí a na šramot, jsme téměř zapomněli. Nevím, zda to byla náhoda, nebo jestli byl recept opravdu účinný, ale od té doby byl na chatě klid. V dubnu jsme se opět nastěhovali na chatu a žádné kroky nebo vrzání, nás již neobtěžovaly.

     Ale vlastně jen do léta, kdy se na naší půdě, ubytovala kuna. Ale to by byl již jiný příběh.