Bylo jaro, teplé vonící jaro. Lidé se na sebe usmívali, tu a tam se pozdravili a popřáli dobrý den. Bylo to v době, kdy nebyly mobilní telefony, televize měla jen dva kanály, říkali jsme si soudruhu a lidé se ještě zdravili. Tedy alespoň u nás na městysu, což je něco víc než vesnice, ale o dost méně než město. Děda Havránek seděl na lavičce před restaurací U lípy a spokojeně pokuřoval ze své fajfky tabák značky Taras Bulba. Čekal až řezník Vrána, zavře řeznictví, kde krom masových konzerv a asparágusu stejně visely jen holé háky a otevře již zmíněnou restauraci U lípy. „Copak, copak dědo dneska jste tu nějak dřív?“ ozval se místo pozdravu nyní již výčepní Vrána. „ Ale sousede, nějak mi vyprahlo,“ odpověděl děda Hrabánek.  Zmizel v otevřených dveřích, odkud vycházel čpavý odér kouře a rozlitého piva po včerejší oslavě. Byla to malá vesnická hospůdka, kde se nemalovalo snad dvacet let. Na jediném okně visela zažloutlá, dnes již skoro neprůhledná záclona a krom lustru, který byl nový po myslivecké zábavě, kdy jej někdo omylem sestřelil, se nad výčepem bála jedna malá žárovka. Stoly a židle také pamatovaly první republiku a nebyly moc pohodlné. Štamgasti z legrace říkali, že proto, aby si každej dal jedno pivo a šel domu.

      „Oslava se včera trochu protáhla přes zavíračku,“ podotknul Vrána, když si přes řeznický oblek natáhl modrý plášť, „ a tak jsem nestačil ještě uklidit.“Děda Havránek pokýval hlavou, rukávem košile otřel právě natočený půllitr a zhluboka si přihnul.  Znalecky pokýval hlavou a mlasknul, což bylo znamení, že mu šmakuje. Za chviličku pivo dopil, položil na výčep tříkorunu a se slovy „Já dneska ještě zajdu, Václave,“ vyběhl na náměstí. „Děkuji uctivě,“ malinko se uklonil výčepní a spropitné uložil do kapsy modrého pláště.

      Bylo sedm hodin a U lípy bylo živo.  Jiří Havránek, otevřel dveře do výčepu a sál utichl. Rozhlédl, se po hospodě a zvolal směrem k výčepu: „Patnáct rumíků Václave,“ a šel si sednout ke stolu štamgastů, na své oblíbené místo. „Tak co Jiříku, prodals,“ tahal ho za rukáv jeho soused. Havránek pokýval hlavou a začal si nacpávat fajfku, aby prodloužil jejich utrpení. „Nenech se pobízet, Jirko, no tak,“ ozval se opět soused a povolil si kšandy u montérek. Děda Havránek popotáhl ze své fajfky, postavil se a řekl: „ Je to doma chlapi, dostal jsem deset tisíc korun“. Chlapi tleskali a hned se vrhli na své panáky. Jen hajný Smutný, nechápal, o co jde.  Vrána se k němu naklonil: „Děda měl ve stodole starou Aerovku, takový starý šrot, a nějakej Pražák to od něj koupil.“ Hajný pokýval hlavou a zároveň pozvedl svůj kalíšek rozumě uložené měny, jak se tady rumu tehdy říkalo.

       V ten samý čas o šedesát kilometrů na sever. Restaurace s výhledem na Vltavu s honosným názvem Hanavský pavilon. Zlacené lustry z křišťálového skla, mramorové obklady na stěnách a úžasně pohodlná křesla, která vás hýčkají a lákají posedět. Na sněhobílých, nažehlených ubrusech se třpytí vyleštěné popelníky z olovnatého skla a obsluha je tu čistá a upravená a připomíná tak trochu exponát z muzea voskových figurín. Taxikář Mareš si rozepnul sako, povolil kravatu a začal vyprávět: „Tak jsem se na toho veterána jel podívat. Pánové, co vám mám povídat. Je v bezvadném stavu. Jen nafouknout kola, dolít benzín a mohu jezdit. No možná budu muset navoskovat lak, ale jinak je fakt, perfektní.“ „ A co jste za to dal, pane Mareši.“ „Nebudete tomu věřit, ale ukecal jsem to na deset tisíc.“ Parta kumpánů znalecky pokývala hlavou. Taxikář Mareš zvedl pravou ruku a objednal dalších šest koňaků. Vosková figurína se předpisově uklonila a zmizela v bludišti dřevěných sloupů a mramoru.