Léto roku 1985 bylo studené a deštivé, jako náš vzájemný vztah se ženou. Po mnoha letech zdánlivého klidu a pohody, přišla manželská krize se vším, co k tomu patří. Hádky, nervozita a lži byly na denním pořádku. Já jsem v té době pracoval jako hasič, dříve vlastně požárník, v turnusových směnách, tak že jsem doma moc nebyl. Myslel jsem, že společná dovolená by náš vztah mohla zlepšit, a tak jsem se rozhodl, že si s Lenkou promluvím. Nejdřív odporovala, že není o čem, ale nakonec jsem jí přemluvil. Začala tím, co všechno jí na mě vadí. Že nejsem často doma, že jsme spolu nikde nebyli dva roky, že už jí nemám rád a že se vůbec nezajímám, jestli je šťastná. Snažil jsem se jí vysvětlit, že chci, aby se náš vztah zlepšil, ale že musíme chtít oba a navrhl jsem společnou dovolenou. Nejprve nechtěla ani slyšet a odešla s tím, že není o čem se dál bavit, ale za dva dny přišla s tím, že tedy souhlasí. Zdálo se mi, že i společné přípravy na dovolenou nás trochu sblížily. Byla polovina srpna, počasí se trochu umoudřilo a tak jsme vyrazili na dovolenou do podnikových chatek u Jesenického rybníka. Těšil jsem se do lesa a manželka na koupání a opalování. Prvních pár dní jsme byli ve vztahu tak nějak opatrní, ale pojednou mne na procházce sama vzala za ruku. Večer jsme seděli u ohně a opékali buřty. Lenka přinesla deku, sedla si vedle mne a přitiskla se. Položil jsem jí ruku kolem ramen a políbil jí. Ten večer přišla a sama vklouzla do mé postele. Bylo to poprvé po více jak půl roce. Spát jsme šli opravdu hodně pozdě. Byla to zase Lenka, tak jak jsem jí znal. I po návratu domů se vše změnilo. Zase jsme trávili večery spolu, chodili jsme nakupovat a povídali si. Vůbec by mne nepadlo, že by se něco mohlo změnit.

       Byl podzim, studený vítr otrhával ze stromů poslední barevné listí, promíchával je s drobným deštěm, aby mi je pak připlácl na stejně již studený a zmáčený obličej. Zvedl jsem límec kabátu a se skloněnou hlavou se prodíral proti větru, který jakoby schválně zesílil. Byl jsem sice trochu rozladěný, ale domů jsem se těšil. V poslední době to mezi námi opět klape a myslím, že i žena je konečně šťastná.  „Ještě dva bloky, minu cukrárnu, pak oděvy a jsem doma“, přemýšlel jsem nahlas.  Vyběhl jsem po schodech a strčil klíč do zámku. Trochu mne zarazilo, že bylo zamknuto. „Lenka by měla být přeci doma“, pomyslel jsem, ale nějak zvlášť jsem se tou myšlenkou nezabýval. Otevřel jsem dveře do předsíně a zarazil jsem se. Přepadl mne tak děsivý pocit, že jsem nemohl dýchat, srdce mi bušilo a hrdlo jsem měl stažené. Pomalu jsem vešel do obývacího pokoje a uviděl Lenku ležící na podlaze v kaluži krve. Oči měla otevřené a zdálo se mi, že se na mne dívají a že v nich vidím smutek a výčitky. Proč jsi tu nebyl, proč jsi mi nepomohl. Vykřikl jsem hrůzou a nespustil zrak z jejích očí. Myšlenky, které mne probíhaly hlavou, nelze zachytit ani popsat. Teprve nyní jsem si všiml, že vedle sedačky u okna leží neznámý muž. Vycouval jsem z bytu a zavolal záchranku a policii. Pak jsem se zhroutil.  

    Ležel jsem v nemocnici, a i když jsem byl pod sedativy, stejně se mi honily myšlenky hlavou. Těch „proč“ bylo nespočetně. Pokaždé, když jsem zavřel oči, viděl jsem pohled mé ženy.

     Od policie jsem se dozvěděl, že našli Lenky deníček. Ten muž byl Lenky milenec, a protože jej opustila, tak jí v záchvatu žárlivosti zastřelil a pak spáchal sebevraždu. Rozešla se s ním hned po dovolené a chtěla žít opět se mnou. I když rodiče celý byt uklidili a všechny věci, co by mi Lenku připomínaly, odvezli, stejně mi trvalo několik měsíců, než jsem začal zase normálně žít. Chodil jsem po bytě a všude jsem Lenku viděl.

     Ať to bylo s Lenkou jakkoliv, otázky kterých byl nespočet, již nikdy nikdo nezodpověděl.