„Zase je ráno,“ napadlo mne, když mi zasvítilo sluníčko do očí. Chvilku jsem jen tak seděl na posteli, protože hlava se nějak nechtěla probrat. „ Co jsem to včera říkal, že hned ráno musím udělat,“ přemýšlel jsem nahlas, ale ne a ne si vzpomenout. Pojednou se otevřely dveře a z koupelny vyšla nádherná dívka a usmívala se na mne. „Proboha co tu děláte?“ zeptal jsem se. „ Ale Milane, copak ty jsi zapomněl?“ podívala se na mne krásnýma zelenýma očima. „Nevím, kdo jste a jak jste se sem vlastně dostala.“ „Sám jsi mne přivedl včera v noci, copak si to už nepamatuješ.“ Mlčel jsem, protože mi byla hanba, že si nic nepamatuji. „A bylo to úžasné, jsi fakt třída,“ dodala a šibalsky na mne mrkla. „O čem to mluvíš,“ zeptal jsem se. „ No přece o sexu ďáblíku“. „ My jsme spolu…“ udělal jsem pauzu, protože jsem zrovna nemohl najít vhodné slovo. „ No jistě a ne jednou“. Bylo vidět, že se dost baví. „ Tak já jdu,“ řekla a otočila se ke dveřím, „A kdybys zase chtěl, abych přišla, tak zavolej, číslo máš.“ Dveře lehce zaklaply a byl jsem sám. Podíval jsem se na hodiny a bylo sedm a sedm minut. Mám ještě čas, pomyslel jsem a šel si udělat snídani. 

   Právě jsem hodil nádobí do myčky, když jsem si všiml, že na hodinách je stále sedm a sedm minut.  Uvědomil jsem si, že to na co jsem si nemohl vzpomenout, bylo, že mám vyměnit baterku v hodinách. Podíval jsem se na telefon a bylo osm deset.

   Do práce jsem přišel pozdě, ale po včerejší oslavě mých narozenin, byl vlastně úspěch, že jsem vůbec přišel. Víc než pozdní příchod mne však trápilo, že jsem si nemohl vzpomenout na tu dívku. Kolegové již pracovali a tak na nějaké vyptávání nebyl vůbec čas. Problém byl, že jsem se nemohl vůbec soustředit. Silueta mé noční návštěvy tancovala před klávesnicí a mrkala na mne z monitoru. Byl jsem z toho opravdu dost mimo. Všiml jsem si, jak se kamarádi usmívají, protože jsem nereagoval na jejich vtípky ohledně včerejší oslavy.

Konečně bylo půl páté a chystal jsem se jít domu. Přišel ke mně Petr a Tomáš. „Musíme ti něco říct,“ začal Tomáš. „Byl jsi včera docela na mol a tak jsme tě odvezli domů a uložili. Nechali jsme si tvoje klíče a kolem třetí v noci jsme k tobě nastrčili tu holku z eskortu. Jenže ty ses vůbec neprobral a tak ráno odešla.“ „ Tak že jsem s ní nic neměl?“ zeptal jsem se. Začali se hlasitě smát. „Vždyť si nebyl schopen se sám ani svléknout, natož abys s ní něco měl.“  Spadl mi kámen ze srdce. Na oko jsem se na kluky zlobil, ale byl jsem rád, že se přiznali. Ten pocit ztráty paměti byl totiž zničující.