Tma, jen a jen tma. Nahmatávám vlhkou a studenou zeď. Boty kloužou po kamenech porostlých mechem. Klopýtám znovu a znovu. Konečně spatřím slabý proužek světla. Sklepení je celé porostlé mechem a rostlinami. Pomalu stoupám po rozpadlém schodišti. S přibývajícím světlem rozpoznávám ve výklencích kamenné reliéfy se zvířecími motivy. Úzkými dveřmi vstupuji do dlouhé chodby. Po stranách na kamenných výstupcích hoří v nádobách olej. Podlaha je suchá a bez kamenů, ale stále postupuji velmi opatrně. Chodba končí několika schody a velkým otvorem, ze kterého vychází jasné světlo. Stojím v neuvěřitelně velké a nádherné svatyni s kopulovitou střechou. Všude je plno světla a tepla. Chvilku to trvá, než oči přivyknou na tak velký jas. Na stěnách jsou kamenné hlavy zvířat, převážně býků. Uprostřed svatyně stojí velký podstavec a na něm žena celá v bílém. Z rozepjatých rukou a hlavy jí vychází proud bílého světla, který mne naplňuje klidem a pohodou. Světlo stoupá k vrcholku kopule a vychází tudy ven. Stojím tak nekonečně dlouho a vychutnávám ten nádherný pocit. Kolem mne přibývají další lidé. Jsou většinou v bílém, ale mě si nijak zvlášť nevšímají. Pozorně si prohlížím ženu na podstavci. Má delší rozpuštěné světlé vlasy a na hlavě věneček ze zlata ve tvaru stočených větviček. Bílé šaty až na zem jsou přepásané zlatavou stuhou. Všichni stojí v klidu a pozorně sledují ženu na podstavci. Ta nyní sepnula ruce a světlo změnilo barvu na světlounce modrou. Náhle upažila. Prudký záblesk světla nás na několik vteřin oslnil. Světlo zmizelo a podstavec je prázdný. Lidé kolem mne padají na kolena a hluboce se sklánějí. Pro jistotu udělám to samé. V tom mne vezme za rameno zahalená postava. Ty nemusíš, sdělí mi stručně a chvatně odchází. Rozhlížím se kolem a jsem tu opět sám.

            Probudil jsem. Hodiny na stěně ukazovali půl jedné. Byla mi zima a tak jsem vstal a zavřel okno. Ve skle jsem si všiml odlesku, jako by někdo stál za mnou. Otočil jsem se a v tom jsem ji spatřil. Ta žena z mého snu tu stála a kynula mi rukou. Všiml jsem si, že šaty a vlasy jí vlají jak ve větru, ale okno bylo zavřené. Pokynula mi, abych jí následoval a pomalu šla ke dveřím. Natáhl jsem si kalhoty a svetr přes pyžamo a chvatně vykročil za ní.

         Prošla zavřenými dveřmi a já vyběhl ven. Stála před dveřmi a ukazovala směrem na druhou stranu ulice. Přešel jsem na druhý chodník. Byla tak asi tři metry ode mne, ukázala na zem ke svým nohám a rozplynula se. Na trávě v místě kam ukázala, ležela karta. Žaludské eso.

           Teprve teď jsem se doopravdy probudil. Hrozně pršelo a já tu stál polooblečený a promoklý, v ruce žaludské eso a nevím proč a nevím jak dlouho. Vrátil jsem se domů a převlékl se. Byly jedna hodina. Kartu jsem položil na stolek a přemýšlel, jestli jsem náměsíčný nebo duševně chorý. Znovu jsem usnul a probudil až ráno. Slunce svítilo a po nočním dešti ani památky. Nedalo mi to a znovu jsem se vydal na protější trávník. Ani mne nepřekvapilo, že jsem našel ještě jednu kartu. Tentokráte zelenou desítku. Uložil jsem jí k esu a šel dělat snídani.

          Asi dva dny po té jsem šel vynést odpadky. U kontejnerů stál vousatý stařík, tenkrát jsem si pomyslel, že bezdomovec. Byl takový zvláštní. Menší, plnovous, trochu jak Krakonoš, červené tváře a nos. Usmíval se na mne a tak jsem jej pozdravil. Pokynul hlavou a místo pozdravu jen řekl: „ Komu zdá se o lese, tomu karta štěstí přinese“. Otočil se a odešel. Vůbec jsem nechápal co tím myslí a jen tak pro sebe jsem uvažoval, o jeho duševním zdraví.

          Běh života a shon denních starostí, mne na dlouhou dobu natolik zaměstnával, že jsem na karty zapomněl. Jednou, tak někdy začátkem prosince, jsem při předvánočním úklidu na karty narazil.  Stejně nebyly k ničemu, myslel jsem si a tak jsem je vynesl spolu s dalšími věcmi. Několik dní na to, jsem na sídlišti opět potkal toho podivného staříka. Pozdravil jsem. Tentokrát se neusmíval a spíš smutně řekl: „ Šanci jsi měl a velikou, že jsi ji nevyužil, je tvoje volba, “ pokrčil rameny a pokračoval loudavou chůzí naší ulicí. Nechápal jsem vůbec, o čem mluví. Dnes po letech si myslím, že o kartách něco věděl a možná kdybych si karty lépe prohlédl, nebo se ho zeptal hned při prvním setkání, věděl bych dnes více. Těch kdyby je hrozně moc a kdo ví, co mi vlastně ten stařík chtěl říci. Nebo to prostě byla jen náhoda, ale hrozně podivná.