Byl podzim roku 1994. Až do tohoto dne jsem žila celkem spokojeným životem. Můj muž pracoval na dráze a já jako učitelka na základní škole v nedalekém městečku. Měla jsem dvě děti. Martin chodil do páté a Barborka do druhé třídy. Pamatuji si dodnes vteřinu po vteřině, jak se to událo.  Byl mráz a silnice byla pokrytá namrzající mlhou, která omezovala výhled na pár desítek metrů. Ten den jsem slíbila, že odvezu děti do školy, i když já jsem pracovala až od deseti hodin. Jela jsem opravdu pomalu, protože viditelnost byla skutečně malá.  Silnice vede od Vítějovic do Strunkovic nad Blanicí. Když jsem minula benzinovou stanici a v mlze na levé straně uviděla siluetu sochy na podstavci, věděla jsem, že ke křižovatce je to jen pár metrů. Před křižovatkou se silnicí č.145 jsem zastavila na stopce. V tom se z pravé strany přiřítil nákladní vůz, na zledovatělé vozovce dostal smyk, přejel silnici do protisměru až za hranici křižovatky a narazil do nás. Hned když jsem nákladní auto uviděla, věděla jsem, že je zle. Ozvala se ohromná rána, naše auto odlétlo asi tři metry do protisměru a ihned začalo hořet. Asi jsem na chvilku ztratila vědomí. Probral mne až pláč dcery. Snažila jsem se uvolnit pásy, ale nějak se zasekly a nešly uvolnit. Připadalo mi neskutečně dlouho, než jsem otevřela dveře a dostala se ven. Celá pravá strana vraku již hořela. Rychle jsem se podívala dozadu. Dcera plakala a snažila se dostat z autosedačky. Syn se na mne díval a byl zmatený. „Musíš rychle ven, Martine!“ zavolala jsem na něj a rozhodla, že nejprve vyprostím dceru. Nešly mi otevřít dveře a divoce jsem s nimi cloumala. To už byl u mne další řidič a pomohl mi otevřít dveře a vyprostit dceru. Konečně byla venku a tiskla jsem ji v náručí. Neustále se třásla a plakala. Uvědomila jsem si, že Martin je ještě stále ve voze. „ Mám tam ještě syna,“ křičela jsem zoufale na řidiče, co se mi snažil pomáhat.  Chtěl se dostat k vozu z pravé strany, ale žár byl příliš velký. Vrátil k otevřeným dveřím na levé straně a chtěl prolézt, aby uvolnil syna, jenže mu v tom bránila autosedačka. Chvilku se snažil autosedačku vyndat, ale nedařilo se mu to. „Přinesu nůž ze svého auta,“ zakřičel na Martina. Sotva udělal dva kroky, došlo k výbuchu nádrže. Plameny pohltily celé auto a šlehaly do výše deseti metrů. Zhroutila jsem se na zem. Probrala mne až doktorka ze záchranné služby. Poslední co si pamatuji, byly oči mého syna a jeho vyčítavý pohled.  Martina se již zachránit nepodařilo.

   Nevím, proč jsem nejdřív nevyprostila syna, snad jsem si myslela, že je větší a že to zvládne sám, snad to byl pláč dcery nebo prostě že byla blíž, opravdu nevím. Prostě jsem udělala rozhodnutí a nesu za ně odpovědnost. Zhroutila jsem se a zhroutil se mi celý život. Nesnesla jsem pohled na muže, který sice nic neříkal, ale já cítila tu ohromnou vinu. Žili jsme vedle sebe, nemluvili jsme a já cítila výčitky v jeho pohledu. Nakonec jsem se s dcerou odstěhovala k sestře a po roce jsme se rozvedli. Dodnes v noci vidím plameny a v nich ty jeho oči. Již nikdy nenajdu klid a smíření. Jedno jediné rozhodnutí mne poznamenalo na zbytek mého života.