Janě Pařízkové bylo dvacet pět let a pracovala v cestovní kanceláři Alex Tours jako referentka. Byla to docela pohledná tmavovláska s milým úsměvem, dolíčky ve tváři a kamarádskou povahou.
V prosinci roku dva tisíce dva odjela s partou kamarádů na týden do Krkonoš s tím, že tam oslaví i konec roku.  Bohužel začalo pršet a teplota přes den dosahovala i dvanáct stupňů.  

   Výpověď její kamarádky, Petry Slámové.  Bylo to v pátek. Hráli jsme nějaké stolní hry nebo karty, protože nic jiného se opravdu nedalo dělat.  Ten večer nebylo ani nic pořádného v telce, tak Tomáš Svoboda navrhnul, že budeme vyvolávat duchy. Na velkou čtvrtku nakreslil kruh a po obvodě rozmístil písmena abecedy. Doprostřed kruhu položil skleničku a obmaloval obvod. Nad něj pak napsal „ANO“ a dolů napsal „NE“. Pak nám vysvětlil, jak máme položit prst na skleničku, a začal se ptát: „Duchu jsi tady?“. Chvilku bylo ticho a všichni soustředěně sledovali skleničku. „ Duchu odpověz nám prosím.“ Takhle to opakoval asi třikrát a pak se sklenička pomalu rozjela k „ANO“. Jiřina se lekla a cukla s rukou, při čemž uhodila Standu do břicha. Tomáš vrátil skleničku na střed kruhu, napomenul nás, abychom se soustředili a začal znova. Po chvilce již sklenička jezdila po desce s nevídanou lehkostí. Někdo řekl, co chce vědět a Tomáš pak nahlas položil otázku. Bylo vidět, že Janu to velice zaujalo, protože se vyptávala co a jak a jestli by mohla sama mluvit s duchem. Tomáš jí slíbil, že to může zítra, vlastně už dnes večer zkusit.  Já jsem si nejprve myslela, že je to jen legrace, ale když duch odpověděl i otázku na kterou nikdo z party nemohl znát odpověď, byla jsem dost překvapená. Najednou bylo půl druhé, tak jsme to ukončili s tím, že budeme zase večer pokračovat.

      V sobotu večer jsme se dívali na nějakou detektivku a tak jsme se k „duchům“ dostali až po desáté.  Ze začátku nám to moc nešlo, ale po nějaké době sklenička opět klouzala po čtvrtce téměř sama. Kolem půlnoci se Jana vyměnila s Tomášem. Překvapilo nás, jak snadno to Janě šlo. Po několika trapných otázkách se zeptala, jestli se duch může nějak projevit. Nejprve se sklenička nehýbala a po dost dlouhé době ukázala, že ano. Jana ožila. „Duchu projev se!“ pronesla s úplně vážnou tváří. Chvilku se nic nedělo a pak se zablesklo a vypadl proud. Jiřina ječela a Standa nadával. Za pár vteřin nahmatal Tomáš baterku a zapálil svíčku. Jana ještě stále seděla u stolu a byla bledá jako stěna. Ozvalo se klepání na dveře a vešel správce. Omluvil se, že se to tady stává a že proud půjde asi až ráno. Tak jsme šli spát.

 Neděle byl poslední den v roce, tak jsme docela slavili. Na včerejší událost již nikdo nepomyslel. V pondělí jsme po obědě jeli domů.

Jenže Jana se od té doby změnila. Přiznala se, že při tom záblesku toho ducha viděla. Tak jí to pohltilo, že doma pokračovala dál. „Dokonce jsem kruh vylepšila a jezdí mi to, i když jsem sama.“ řekla, když jsme spolu naposledy mluvily.  Začala vyhledávat okultní literaturu a celá se změnila. Objevilo se u ní takové zvláštní tetování, začala nosit černé oblečení a na internetu sehnala černé svíce a další prapodivné pomůcky. Začala se zajímat také o čarodějnictví. Zavolala mi jen tak jednou za měsíc, a když jsme se setkaly, nemluvila o ničem jiném. Přinesla mi ukázat nějaké knížky a chtěla, abych si je vzala domů a přečetla. Přestali jsme si rozumět a tak nějak jsme se postupně přestaly i stýkat.

Byl konec června, když mi přišla sms, že se mnou nutně potřebuje mluvit. „Mám průšvih,“ začala místo pozdravu. „Začaly se kolem mne dít neuvěřitelné věci.“ Rozhlédla se, jestli jsme sami. Šli jsme do parku a sedly jsme si na lavičku. „ Podařil se mi kontakt s několika duchy, ale od té doby mne někdo sleduje. Je celý v černém a i když jej zahlédnu tak nemá obličej. Slyším hlasy a mám vidiny. Vidím postavy, které nikdo jiný nevidí.  Mění se mi obrazy, plakáty i fotky v albu jsou jiné, než si pamatuji.“ Chytla mne za rukáv, zvedla se a táhla mne pryč.  A tak mne napadlo jit do Mekáče. „ Tam je spousta lidí a nebudeme nápadní.“ Řekla jsem a pomyslela si, že se asi pomátla. 

U Meka bylo sice dost lidí, ale místečko v koutě jsme našli.  „Podívej se ven, honem se podívej.“ Začala mne Jana tahat za rukáv. Otočila jsem se ven z budovy, ale nic zvláštního jsem neviděla. „ A co mám vidět Jani?“ zeptala jsem se. „No přece tu babu co nás sleduje, copak ty jí nevidíš?“. Ať jsem se dívala, jak jsem se dívala, nikoho jsem neviděla. „ Měla bys zajít k odborníkovi“ řekla jsem jí, „já nikoho nevidím.“ Docela zle se na mne obořila: „ To myslíš jako cvokaře?“. „Ne myslím, někoho kdo by ti pomohl“ chtěla jsem ji uklidnit.  Sevřela hlavu do dlaní: „ Já už nemůžu dál, pomůžeš mi?“ Slíbila jsem, že ano, ale nenapadal mne nikdo, kdo by jí mohl pomoci.  Rozloučily jsme se a běžely jsme domů. 

Stále jsem na to musela myslet, až jednou mne napadlo zeptat se babičky.  Babička mne pozorně vyslechla, pokývala hlavou a řekla, že je nána pitomá. Tím myslela Janu.  Dlouho mlčela, pak vytrhla papír z bloku a něco na něj napsala. „ Je to farář z kostela kousek za Prahou a ten vám určitě pomůže. Podala mi lístek a na něm bylo napsáno: „ ThDr. Evžen Hlaváček.“

Ihned jsem poslala sms Janě, že s ní musím urychleně mluvit, že jsem někoho sehnala. Volala během chvilky a domluvily jsme se, že se sejdeme ve tři hodiny na konečné tramvaje v Liboci. Čekala jsem tam, a když nepřišla do čtyř, tak jsem jí volala, ale měla vypnutý telefon.

Podle záznamů policie a očitých svědků, vešla do vozovky u stanice tramvaje. Sešla ze schodů a bez rozhlédnutí a jakoby ve snách vstoupila do vozovky.  Autobus stačil ještě zastavit, ale řidič dodávky v levém pruhu již nemohl nehodě zabránit.

Dozvěděla jsem se to až druhý den. Byl to pro mne opravdu šok. Hned jsem jela za Janou do nemocnice. Jenže byla stále na jednotce intenzivní péče a tak mne za ní nepustili. Asi za tři dny jí převezli na normální pokoj. Nemohla ještě moc mluvit, ale byla ráda, že jsem za ní přišla. „Co jsi dělala?“ zeptala jsem se. Pokrčila rameny a pokusila se o úsměv. Chodila jsem za ní, jak jen to šlo a snažila se jí pomáhat. Nosila jsem jí časopisy a ovoce, občas i nějakou dobrotu. Hlavně jsem chtěla vědět, jak se to stalo. Nakonec se přiznala, že si z té nehody vůbec nic nepamatuje. Její stav se postupně zlepšoval, ale trvalo ještě několik týdnů, než jí pustili domů. Důležité je, že jsme se během času sblížily a jsme zase kamarádky a že s duchařením je nadobro konec.