Jako malá holka jsem vyrůstala na malém městečku poblíž Plzně. Tenkrát se tomu říkalo městys. Ani město, ani vesnice.  Moje dětství bylo úžasné. Měla jsem hodnou babičku a ta se o mne vždy starala. Jako každá holka jsem občas přišla s rozbitým kolenem nebo loktem a babička mne ošetřila. Vyprávěla nebo četla mi pohádky nebo příběhy ze svého mládí. Co si vzpomínám, tak první známky něčeho divného jsem zaznamenala v páté třídě. Byl pátek a babička šla zabít a stáhnout králíka. Byli jsme na dvoře čtyři děti. Dva kluci a dvě holky. Všichni k tomu měli odpor, jen já jsem byla přímo uchvácena pohledem na nůž a na krev z králíka.

   O několik let později jsem se stala svědkem nehody. Spolužák vezl na kole sklenici mléka v síťovce, narazil do obrubníku a přepadl přes řídítka. Když spadl, dost se zranil o střepy a začal opravdu hodně krvácet.  Já tam stála úplně fascinovaná tou krví a pozorovala jsem, jak se krev míchá s kaluží mléka. Z obchodu vyběhli lidé a prodavačka s obvazy a ihned jej začala obvazovat. Když jej ošetřili a krev zastavili, byla jsem tak nějak zklamaná. Sanitka ho odvezla sice do nemocnice, ale za pár dnů byl zpátky ve škole. Uvědomovala jsem si, že bych o něj měla mít strach, ale přitažlivost krve byla pro nepřekonatelná.

   Když jsem po několika letech nastoupila na obchodní školu, stal se pro změnu úraz mě.  Lezla jsem po stromě a hledala ty nejčervenější třešně. Pojednou větev zapraskala a já spadla asi ze tří metrů do lísek na ovoce. Jedna rozlomená laťka mi prošla lýtkem a druhá mi poranila rameno.  Ležela jsem bez hnutí na zemi a viděla, jak mi z nohy vytéká pramínek krve.  Nejprve jsem cítila bolest, ale postupně jsem se tak soustředila na svou krev, že jsem nevnímala okolí. Zraněnou rukou jsem nemohla hýbat, ale tou druhou jsem namočila dva prsty do kaluže krve a ochutnala ji. Byla to velice zvláštní pachuť, která ve mně vyvolala mimořádné vzrušení.  Vím, že jsem vůbec neměla strach ze smrti, jen jsem cítila takový zvláštní pocit únavy a uvolnění.

    Mého těla pod stromem si všimli rodiče. Matka mi stáhla krvácející nohu a ovázala rameno a otec běžel k sousedům, kteří měli telefon, zavolat záchranku. Probrala jsem se na chvilku v sanitce, ale hned jsem zase upadla do bezvědomí. Opravdu jsem se probudila v nemocnici až druhý den ráno. Do pravé ruky mi vedla hadička od skleněné nádoby na stojanu a bolelo mne celé tělo. Rodiče se vyptávali, jak se to stalo a proč jsem nevolala o pomoc. Nedokázala jsem jim to prostě vysvětlit.  Sestra řekla, že to možná bylo šokem a rodiče to přijali. Propustili mne za deset dnů, ale chodit jsem nesměla ještě dva týdny. Po nějakém čase jsem už zase běhala normálně, ale takový ten zvláštní pocit jsem někde hluboko v sobě stále měla.

    Ve dvaceti třech letech jsem se vdala a o rok později se mi narodila dcera. Jednou dopoledne, když jsem připravovala oběd, potřebovala dcera přebalit.  Položila jsem ji na desku linky a rozbalila. Dcera přestala plakat a usmívala se na mě. Pojednou můj zrak upoutal velký nůž, kterým jsem předtím krájela zeleninu. Držela jsem jej v ruce a hlavou se mi honily neuvěřitelné představy. Viděla jsem, jak Libušku bodám do hrudi a jak z ní vytékají pramínky rudé krve a cítila jsem ten zvláštní pach a chuť na jazyku. Potom jsem viděla, jak odděluji ruce a nohy od tělíčka. Přepadla mne neuvěřitelná hrůza. Stála jsem tak několik dlouhých minut.  Libuška začala opět plakat, což mne probralo. Rychle jsem jí přebalila a uložila do postýlky. Sedla jsem si ke stolu a rozplakala se. Stach o dceru byl tak silný, že jsem se téměř zhroutila. Odpoledne se vrátil z práce manžel a vyzvídal, co se mi přihodilo, že jsem tak zoufalá. Popravdě jsem mu vše vyprávěla. Navrhl mi, abych vyhledala pomoc u doktora. Jenže já měla strach, že by mne zavřeli a dceru mi vzali, a tak jsem jen řekla, že mám potíže se spaním a že jsem nervózní. Dostala jsem tedy jen prášky na uklidnění a na spaní a musela jsem tam chodit na kontroly.

   Po nějaké době se nám narodila druhá dcera. Dostala jméno po babičce Vlasta.  Když bylo Vlastě asi půl roku, jeli jsme s kočárkem na procházku. Libuška běhala kolem nás, prostě nedělní vycházka v klidu a pohodě. Potkávali jsme sousedy, pozdravili se a prohodili pár vět, jak to mezi sousedy bývá.  Zrovna když jsme zastavili a mluvili se známými, vyběhla Liduška asi o dvacet metrů napřed a vstoupila do silnice, když jel nějaký kluk na kole. Ten se zrovna díval na nás a nedával pozor.  Ozvala se rána a pláč naší dcery. Dcera ležela na silnici a tekla jí krev z nohy a kluk měl rozbité koleno. Na chvilku jsem se zarazila, ale to už manžel běžel k dceři. Kluk sedl na kolo a ujel, protože měl asi strach.  Manžel vzal dceru do náruče a já ji stáhla ránu na noze kapesníkem. Doma jsme ránu ošetřili a nebylo to nijak vážné.  Zjistila jsem, že již žádné divné pocity nebo představy nemám. Strach o děti byl větší než tajemná síla krve.

     Dnes jsou již obě dcery vdané a mám pět vnoučat a za celou dobu se mi již nikdy nic podobného nestalo. Jen vím, že ta hrozná vzpomínka tam někde v nejtemnějším koutě mé duše, prostě je.