Tento příběh jsem zaznamenal v roce 1977. V roce 1986 byl ve zkrácené podobě odvysílán českým rozhlasem.

           Dlouhá léta jsem pracoval na montážích při výstavbě cukrovarů v mnoha zemích po celém světě. V roce 1966 jsem odjel na poměrně velkou zakázku výstavby a zprovoznění několika cukrovarů na zpracování cukrové třtiny do Indie.

        Je to velmi chudá a lidnatá země, pro nás středoevropany téměř nepochopitelná po stránce zvyků, náboženství, kulturních památek a přístupu k životu. Ihned po přistání na letišti v Bombaji jsem pochopil, že vše je jinak než píší příručky a knížky o Indii. Bída a utrpení na každém rohu, nemocní, zmrzačení a malomocní žebrají na všech možných i nemožných místech. Všude jen špína, nepořádek a hrozný chaos, auta, kola i lidé se hemží přeplněnou ulicí. Cestou z letiště do hotelu jsem si všiml, že u taxíku anglické výroby z přelomu století chybí část podlahy. Zvláštní pocit. Sedím v taxíku ve městě, které neznám, s řidičem, který mé angličtině očividně nerozumí a veze mne neznámo kam. Konečně jsme zastavili před hotelem Ambasador.

           Přivítala mne hluboká poklona livrejovaného zřízence u vchodu do hotelu a již menší poklona pracovníka v hotelové recepci. Po nemalých problémech s rezervací, vlastně s překladem mého jména do angličtiny, jsem se konečně ubytoval. Za těžkými závěsy se ukrývalo okno bohužel s výhledem do dvora. Zapnul jsem klimatizaci. Jen neochotně a s vrzáním se pomalu rozběhl ventilátor a vyfoukl do místnosti oblak prachu. Neskutečné vedro a časový posun způsobily, že jsem ještě ve dvě hodiny nemohl usnout. Vzpomněl jsem si na domov, kde bylo tou dobou o osm hodin a dvacet pět stupňů Celsia méně.

             Budík mne probudil v půl osmé a to byl nejvyšší čas na snídani a první pracovní povinnosti. Jednání na českém konsulátu i ostatních úřadech byla zdlouhavá a náročná.

Vracel jsem se do hotelu až pozdě v noci. Během několika dní jsem získal další potřebná povolení a výstavba mohla začít. Přijeli další pracovníci a začali jsme připravovat vše potřebné na zahájení montáží. Teď již musíme jen čekat, až do přístavu dorazí naše loď s nákladem techniky a zařízení.

           Ten večer jsem se šel se svým kolegou projít po hlavní třídě podél nábřeží královny Alžběty, které z výšky připomíná perlový náhrdelník. Pohled na zapadající slunce nad klidným mořem, kde se lehce pohupují skromné rybářské čluny, je opravdu nádherný. Jen si moc nesmíte všímat všudypřítomných žebrajících nebo je dokonce obdarovat, protože byste se jich již nezbavili.  Na jednom z mnoha malých tržišť k nám přistoupil nenápadný Ind v turbanu s úklonou, že nám bude číst z ruky. Jsem inženýr strojař, materialista a nevěřím ničemu, na co si nemohu sáhnout, a tak jsem ho nejprve odbyl. I kolega ukazoval, že nemá zájem. Chytil mne za rukáv: „Pane minulost vám řeknu zadarmo.“ Zastavil jsem se, protože nežebral a to se mi docela zamlouvalo. Jsem zvědav, co uhádne, řekl jsem a nastavil ruku trochu se svíravým pocitem kolem žaludku. Podíval se mi do očí a ukazováčkem přejel nastavenou dlaň.

        „Máte druhou ženu, pane.“ Podíval jsem se na kolegu a ten se přestal usmívat. Přikývl jsem, že je to pravda. „Máte tři děti, ale jedno není vaše.“ Nevím, jak to mohl vědět, ale mám z prvního manželství dceru a ve druhém manželství syna a moje nynější manželka ze svého prvého manželství také dceru. Musel jsem opět potvrdit, že je to pravda. Protože i kolega z práce tohle vše věděl, začal být z toho docela překvapený. To není možné, to přeci nejde. „Máte ještě dva bratry, ale dlouho jste je neviděl.“ I to byla samozřejmě pravda. Nejmladší bratr jezdí již od dvaceti let na lodi a nějak se doma míjíme a druhý odešel hned po vojně do státních služeb a je někde na velvyslanectví v jižní Americe. Musel jsem potvrdit, že ano. Nevím, jak se to u vás říká, a napsal do prachu na zemi „VERA“.  Žena je samozřejmě Věra a tak jsem začal být silně nervózní i já. Odmlčel se a to byl pokyn, že dál bude mluvit jen za peníze. Vytáhl jsem několik mincí a dal mu je do dlaně. Zavrtěl hlavou, že chce něco na památku. Jediné, co jsem krom kapesníku měl v kapse, byl starší zapalovač. Podal jsem mu zapalovač a odmítl jsem vracené peníze. „Vše, co jsi říkal, byla pravda, zasloužíš si je.“ Uklonil se a začal po kouskách líčit mou budoucnost. Žádné mimořádné dobrodružství ani zkáza mne neměly potkat. Jen prý budu překvapený, až se vrátím domů, budu prý důležitá osoba a že to má být poměrně brzo. Pomyslel jsem si, že za dva roky co tu mám být, zas není tak brzo.

     Poděkoval jsem a vsunul mu do dlaně ještě několik mincí. Byl jsem již na odchodu, když Ind povídá: Vím, pane že to byly poslední, co u sebe máte. Je to pro mne velká čest a i já bych vám chtěl dát něco na památku a vsunul mi do dlaně středně velký oranžový oblázek. Podíval jsem se nechápavě na něj. V tom kamenu je ukrytý duch, a když jej vyvoláte, splní jakékoliv vaše přání. Jen nesmíte chtít nic pro sebe nebo svůj prospěch. Noste jej stále u sebe a bude vás po celou dobu ochraňovat. Ale použít ho můžete jen jednou a pak ztratí svou moc.  Podíval jsem se na kamaráda, který nedůvěřivě krčil rameny a Ind se obrátil a odešel. Chvíli jsme mlčky stáli, pak Petr řekl, to jsem ještě neviděl a významně pokýval hlavou. Cestou do hotelu jsme o tom všem ještě mluvili, ale v přívalu pracovních povinností v dalších dnech, jsem na kámen téměř zapomněl.

       Asi deset dnů po té jsem obdržel telegram, že ve středu přiletí Ing. Malina a mám jej na letišti vyzvednout. Že je to můj nástupce, kterému mám vše předat a další týden se vrátit do vlasti. Puntík tečka a ani zmínka proč nebo co se doma děje. Ihned jsem si vzpomněl na Inda.

       A tak jsem po týdnu opustil Bombaj a vracel se docela zklamaný a hlavně nervózní nebo spíš nejistý domů. A pak přišlo to překvapení. V podniku mi řekli, že náměstek Doubek měl infarkt a že je sice už mimo nebezpečí, ale do práce se jen tak nevrátí a že si výslovně přál, abych na jeho místo nastoupil já. A tak jsem se náhle, úplně bez přípravy stal náměstkem, což mé ženě úplně vyhovovalo. Na kámen jsem ve víru událostí téměř zapomněl. Až jednou při přebírání fotek a talismanů z cest mi padl do dlaně. Uvědomil jsem si, že ho mám nosit stále a tak jsem také udělal.

       Po mnoha letech jsem se stal členem mezinárodního týmu, který měl posoudit možnost nějaké velké investice do strojního zařízení v Srinagáru, což je hlavní město Kašmíru. Městečko leží na řece Dželam téměř na úpatí Himalájí. Jednání probíhala velmi dobře a během tří dnů byla předběžná smlouva připravena k podpisu. V doprovodném programu byl pro účastníky připraven i výlet na horskou chatu s rozhlednou, odkud byl nádherný pohled na velehory, pokud to počasí dovolilo. Docela jsem se na to těšil. Na horskou chatu nás dovezl autobus a bylo zde připraveno pohoštění, na skromné horské podmínky překvapivě dobré.

Pak jsme vyšplhali na rozhlednu a chtěli jsme se kochat pohledem na velikány, ale obloha se zatáhla hustými mraky a nebylo vidět více než na pár stovek metrů.

       Trochu jsem se zapomněl a utrousil jadrnou, ryze českou poznámku o nevlídnosti počasí. Ze skupinky turistů stojících na druhé straně plošinky se oddělila postarší dáma a zeptala se, zdali jsem z Čech. Omluvil jsem se za svůj výrok ohledně počasí a potvrdil, že jsem z Ostravy. „Mne to také moc mrzí, že není dnes vůbec nic vidět,“ začala pomalu vyprávět svůj příběh. „Můj syn tady před dvěma lety zahynul s horolezeckou výpravou. Spadl do nějaké prolákliny a už jej nenašli. Tak jsem vzala všechny svoje úspory a vyřídila cestu až sem, abych alespoň na chvilku uviděla to, co ho tak strašně lákalo a zároveň se stalo jeho hrobem. Víte, my jsme se před jeho odjezdem dost nepohodli a teď mne to hrozně mrzí.“ Nevěděl jsem, co ji na to mám říci. V tom mne v kapse u kalhot něco začalo hřát. Bezděčně jsem tam sáhl a v ruce spatřil oranžový kamínek. „Mám nápad,“ řekl jsem jí a natáhl ruku s kamínkem. Nechápala, ale bylo vidět, že mi věří. Hrozně moc jsem si přál, aby třeba jen na chvilku vysvitlo sluníčko a hory ukázaly své tajemství. A stalo se. Přesně od místa, kde jsme stáli, se mraky pomalu rozjely do všech stran. Slunce ozářilo věčně zamrzlé vrcholy hor a před námi se objevil na neskutečně dlouhých dvacet minut přenádherný pohled na skalnaté zasněžené vrcholky i zelená údolí. Pak se obloha opět zatáhla. Nevím, zda pochopila nebo to bylo jen ze slušnosti, ale děkovala mi se slzami v očích. „Teď to všechno už chápu, jen bych si hrozně přála, aby mi odpustil.“ Odmlčela se, ale stále se mne ještě držela za ruku. „Moc vám děkuji, že jste mi pomohl, bylo to pro mne hrozně důležité.“ Měl jsem v ten moment nepředstavitelně nádherný pocit a možná, že jsem i pochopil, co tím Ind myslel, že poznám, kdy je ta pravá chvíle na to kámen použít.

    „ Myslím, že vám odpustil již dávno, tak jako každý syn své matce, kterou miluje a na kterou určitě myslel i v těch nejhorších chvílích.“ Znova se rozplakala a souhlasně pokývala hlavou. Ozval se klakson autobusu a museli jsme se rozloučit. Políbila mne na tvář, ještě jednou mne ujistila, že mi opravdu moc děkuje, pomalu se otočila a odešla za svou skupinou.

       Celou cestu do hotelu, jsem o tom musel přemýšlet. Zvláště když i místní nad nezvyklým úkazem kroutili hlavami. Bylo to velice zvláštní setkání a dnes vím, že Ind dopředu moc dobře věděl, že síla kamenu není určena pro mne, ale pro tu nešťastnou starou paní.

       Od těch dob jsem sice kámen už u sebe nenosil, ale nevyhodil jsem jej. Stále má své čestné místo v mé sbírce talismanů. I když je to pro mnohé jen obyčejný oblázek, já vím své.