Byla obyčejná šedivá sobota. Vlastně byla šedivější než všechny poslední soboty co pamatuji. Procházel jsem se po břehu ještě šedivější řeky a sledoval chuchvalce špinavé pěny. Pojednou jsem si všiml dívky stojící na hraně náplavky. Dívala se do špinavé vody a celá se třásla. Pomalu jsem přišel blíž, a když si mne všimla, otočila hlavu. „Nechoďte blíž nebo skočím!“ řekla a vrátila svůj pohled do kalné vody. Zastavil jsem se. „Nedělejte to, já vám nechci ublížit,“ řekl jsem potichu a udělal další dva nenápadné krůčky. Znovu se na mne podívala. Oči zarudlé od pláče a třesoucí se hlas: „Musím to udělat, prostě musím.“ Velmi pomalu jsem udělal další dva krůčky. Podívala se na mě a udělala krok do prázdna. Rychle jsem odhodil kabát a mobilní telefon a skočil za ní. Voda byla tak studená, že jsem nemohl dýchat. Zachytil jsem límec její kabátu a po pár minutách se mi podařilo vytáhnout jí na schody náplavky. Začal jsem ihned s umělým dýcháním. Začala vykašlávat vodu a byla hrozně bledá, ale žila. „To byla ale hloupost co,“ snažil jsem se o komunikaci. Podívala se na mne a stále plakala. Modré majáky a sirény oznámily příjezd sanitky a za chvilku po ní i policie. Policista mi nasadil pouta a chtěl mne odvést. Někdo totiž volal na sto padesát osmičku, že jsem strčil tu dívku do vody. Naštěstí zachráněná sama vše vysvětlila a tak mne pustili. Doktor ze záchranky ale trval na tom, abychom oba jeli do nemocnice.

  Mě celkem nic nebylo, tak mne pustili asi po hodině, ale dívku si nechali na pozorování, protože přeci jen chvilku nedýchala. Když jsem za ní přišel, byla ještě napojená na přístroje a stála u ní sestra. „Ahoj, jak je?“ začal jsem s konverzací, „jsem Petr Plachý.“  „Alena Vránová,“řekla a podala mi ruku, „a nechci o tom mluvit, jasný.“ Přikývl jsem, že rozumím. Dívala se na mne krásnýma, temně modrýma, jen trochu smutnýma očima. Přišla sestra, zkontrolovala přístroje, do kapačky píchla nějakou injekci a řekla, že musím odejít, protože přijde psychiatr a chce být se slečnou sám. „Přijdete zítra?“ zeptala se Alena, čímž mne trochu překvapila. Slíbil jsem, že určitě ano, zvedl jsem ruku na pozdrav a odešel.

         Seděl jsem v křesle a přemýšlel, proč to udělala. Měl jsem snahu se jí zeptat, ale v tom stavu co byla, to ani nešlo. Co se musí člověku stát, aby takhle chtěl vyřešit svůj problém, o čem asi přemýšlí, co ho k tomu vede a mnoho dalších otázek se mi honilo hlavou. Usnul jsem až pozdě v noci.

         Byla neděle a mě se za Alenou z nějakého důvodu, vůbec nechtělo. Jenže slib je slib a nechtěl jsem jej porušit a tak jsem na návštěvu do nemocnice přeci jen jel. Cestou jsem koupil několik gerber zabalených v celofánu a převázaných barevnou stuhou. Z pokoje Aleny zrovna vycházela sestra, uviděla kytku a zažertovala: „ To je pro mne?“. Usmála se a sama si odpověděla: „Asi ne žejo.“ Dodala, že přinese nějakou vázu a odběhla. Alena byla stále připojená ke kapačce. „Jsem ráda, že jsi přišel a děkuji za květiny,“ řekla a v očích se jí znovu zaleskly slzy. „Jo a chce s tebou mluvit ten psychiatr, co byl včera u mne,“ dodala. Tak já za ním dojdu, řekl jsem Aleně a zvedl jsem se k odchodu. „Ještě ne, buď tu ještě chvilku,“řekla Alena a chytla mne za ruku. Překvapilo mne, jak silně moji ruku k sobě tiskla.

           „Doktor Malinský,“ představil se, „posaďte se“. Chvilku listoval v nějakých papírech a pak mi řekl, abych vyprávěl, co se stalo, tak jak jsem to vnímal já. Postupně jsem mu popsal celý zážitek i s tím jak mne policie nasadila pouta. Pozorně poslouchal, pokyvoval hlavou a občas si napsal nějakou poznámku. Pak se na mne podíval: „ Slečna Vránová, žila sama s matkou a ta jí bohužel před několika týdny náhle zemřela, bohužel slečna na to nebyla vůbec připravená a neví si rady sama se sebou. Neví, co má dělat, neví jak žít, protože dosud vše řídila její matka. Mluvil jsem s ní asi hodinu a bohužel není ve stavu, abychom jí mohli pustit domů.“ „A proč mi to vlastně říkáte, pane doktore, vždyť já ji jenom vytáhl z té vody. Jinak ji vůbec neznám.“ „No není to tak jednoduché, jak si myslíte, pane Plachý, vytvořila si totiž k vám určitý vztah a myslím, že by bylo dobré, dokud nebude úplně v pořádku, jí občas navštívit. Jste totiž nyní její jediný známý. Nevím, jestli to víte, ale mnoho zachráněných nabude dojmu, že když je někdo zachrání, zodpovídá pak za jejich život.“

  Vrátil jsem se k Aleně na pokoj a byl jsem docela zmatený. „Tak co, jaké to bylo?“ „No nic zvláštního,“ zalhal jsem. Alena byla sice zklamaná, ale protože jsem se začal vyptávat, na její život, trochu se rozpovídala. Najednou bylo pět a musel jsem domů.

Týden utekl jako voda a tak nějak jsem se návštěvě Aleny vůbec nebránil. Nakonec se mi s ní docela dobře povídalo. A jak šel týden za týdnem, několikrát jsem Alenu navštívil. Jednou, když jsem za ní opět přišel na návštěvu, byla postel prázdná. „Včera jí pustili domů,“ informovala mne sestra. Podal jsem jí gerbery, které byly původně pro Alenu, a opustil nemocnici.

A byla zase sobota. Obyčejná šedivá sobota. Procházel jsem se po nábřeží a uviděl dívku stojící na náplavce. Když jsem přišel blíž, zjistil jsem, že je to Alena. „Co tu děláš,“ zeptal jsem se. Napadlo mne, jestli nechce zase skočit. „No čekám tu, kdyby náhodou chtěl nějaký kluk skočit do vody, abych jej zachránila.“ Skočila mi do náruče a dala mi pusu. Šli jsme pak spolu na sklenku červeného a dlouho do večera jsme procházeli starou Prahu. Nebyla to láska na první pohled, ale vznikl mezi námi opravdu hezký vztah. No, a tak vlastně nevím kdo, koho zachránil, ale jsme spolu již osm let.